Zavedení korespondenční volby pro Čechy v zahraničí mělo být vizitkou moderní demokracie. Místo toho se stává dalším důkazem, že když česká vláda spěchá, nevznikají reformy, ale improvizace. V lepším případě zmatek. V horším drahá a nedůvěryhodná ostuda.
Vláda zákon protlačila pod tlakem času, těsně před volbami a bez důkladného testování. Výsledkem je nejistota, kolik lidí skutečně bude moci volit, kde přesně, a zda jejich hlasy opravdu dorazí včas. Přestože podle ministra Lipavského šlo o „velký projekt“, realita připomíná spíš velké lepení.
Když dnes místopředseda ANO Karel Havlíček říká, že zákon byl „šitý horkou jehlou“, není to prázdná kritika. Je to prostě pravda. Přijatý zákon mohl a měl počkat. O měsíc, o rok, hlavně do doby, kdy bude důvěryhodně připravený. Ne pár dní před tím, než voliči musejí žádat o volební obálky.
Navíc tu visí otázka, která zůstává nezodpovězená: Kolik to celé bude stát?
Kolik stojí rozeslání a příjem tisíců obálek napříč kontinenty, posílení personálu na 108 zastupitelských úřadech, zabezpečení systému? Když stát šetří na školství a zdravotnictví, máme z ničeho nic miliony na volební experiment?
Vládní koalice vsadila na to, že voliči v zahraničí jí budou nakloněni. Těžko se zbavit dojmu, že nejde ani tak o zájem o demokratickou účast, jako o účelovou snahu získat politické body. Možná se to vyplatí, ale možná se jí to vrátí jako bumerang.
Tak či tak, výsledek je zatím rozpačitý. A pokud korespondenční volba selže, nebude to chyba voličů, ale těch, kteří ji uspěchaně protlačili bez odpovědnosti. A to bude další z dlouhé řady reforem, které měly změnit Česko k lepšímu, ale skončily jako koaliční kachny.
