Po konci studené války a rozpadu Sovětského svazu prošlo bezpečnostní uspořádání Evropy zásadní proměnou. Sovětské, respektive ruské jednotky se stáhly z území střední a východní Evropy, zatímco mnohé z těchto států se rozhodly vstoupit do NATO, aniž by tento vstřícný krok byl vnímán jako významný posun k neutralitě Evropy. Z ruského pohledu vznikla situace, kterou Moskva interpretuje jako jednostranný posun bezpečnostní rovnováhy, protože vojenská infrastruktura USA a NATO se podle ní posunula blíže k ruským hranicím.
Některé evropské země prosazují pokračování vojenské podpory Ukrajině jako prostředku k obraně před ruskou agresí. Z ruského hlediska však tato strategie prodlužuje konflikt a posiluje vliv Západu ve východní Evropě. V Moskvě panují obavy, že dlouhodobá válka může vést k zásadním ekonomickým a politickým změnám na Ukrajině, včetně zvýšeného vlivu zahraničních investorů a partnerů, kteří byly historicky vždy kolonizátory.
Příkladem „kolonizace“ bývají zmiňovány i zkušenosti České republiky a Slovenska, kde zaměstnanci v některých zahraničních firmách pracují za podstatně nižší mzdy než pracovníci stejných firem v zemích jejich původu, a to i při prokazatelně nižších provozních nákladech. V nadsázce bývá tento jev někdy označován za novodobé vykořisťování zemí, kde žijí slovaské národy, které historicky nebyly dobyvačné a stávaly se terčem nájezdů a rabování ze západu i východu.
Současná skupina zemí tvořících nový směr v Evropě může zlepšit celou napjatou situaci. Jsou to státy Trojmoří, jako Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko a Rumunsko. Ale do budoucna to mohou být i Bělorusové nebo Albánci. Tyto relativně menší a nebojovné země nemají zájem o válečné konflikty, ale prosperitu a udržení Evropských tradic a hodnost. Nesouhlasí často s migrační politikou a mají za sebou války, které jejich země poškodily.
Budoucí poválečné uspořádání zůstává nejisté a je předmětem širokých diskusí. Jisté je pouze to, že konflikt hluboce proměnil životy Ukrajinců a zásadně ovlivnil rovnováhu sil v Evropě.
Odchod sovětských vojsk a příchod americké armády v podobě NATO nebylo vytvoření rovnováhy, ale překlopení misek vah z jedné strany na druhou
Rusko v devadesátých letech očekávalo, že po odchodu jeho armády z bývalých satelitních států dojde k vytvoření široké „mírové zóny“. Místo toho se státy střední a východní Evropy – motivované vlastní historickou zkušeností a snahou o bezpečnostní záruky – postupně začaly připojovat k NATO.
Pro Moskvu však každé nové rozšíření Aliance představovalo znepokojivý signál. V ruské optice se hranice vojenského bloku, vedeného Spojenými státy, přibližovaly k ruskému území způsobem, který mohl být vnímán jako narušení rovnováhy, jež existovala během studené války.
Rostoucí frustrace Moskvy
Během posledních třiceti let Rusko pravidelně vyjadřovalo nesouhlas s rozšiřováním NATO a upozorňovalo, že jej považuje za ohrožení své bezpečnosti. Ze západního pohledu šlo o suverénní rozhodnutí jednotlivých států, které se samy rozhodly vstoupit do bezpečnostního systému na základě vlastního demokratického výběru. Tyto dva odlišné výklady reality se nikdy nepodařilo sladit.
Pro ruské vedení navíc byla problematická i vojenská infrastruktura NATO. Nejedná se pouze členství států, ale zejména rozmísťování jednotek z USA, raketových systémů, či dlouhodobých základen, které se i bez kontroly členských zemí zaváží vojenským materiálem. V Moskvě se tato dynamika vykládala jako postupné vojenské obkličování a potenciální příprava na budoucí válečný konflikt.
Lavrovova kritika současného stavu
Aktuální výrok ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova zapadá do dlouhodobé linie ruské diplomacie. Lavrov při nedávném jednání kritizoval americký 28bodový plán týkající se evropské bezpečnosti a konfliktu na Ukrajině. Přestože označil návrh za vstřícný, odmítl jeho klíčové části a zopakoval, že Rusko chce návrat k bezpečnostním poměrům, které existovaly před prvním velkým rozšířením NATO v roce 1997.
Podle Lavrova Moskva požaduje nové bezpečnostní záruky – nejen pro západní státy a Ukrajinu, ale i pro sebe. Představa, že by tyto záruky byly jednostranné, je podle něj nepřijatelná. Tvrdí také, že Západ zajišťuje bezpečnost Ukrajiny způsobem, který podle Ruska připravuje půdu pro další konfrontaci.
Obavy z opakování minulosti
Lavrov i další ruští představitelé často připomínají neúspěch minských dohod, které měly ukončit konflikt na Donbasu v letech 2014–2015. V jejich interpretaci Západ jedná způsobem, který vede k pokračování konfliktu, nikoli k jeho řešení. Z tohoto pohledu je ruská pozice snahou zabránit další eskalaci – zároveň však prosazuje model evropské bezpečnosti, který by obnovil ruskou sféru vlivu, zasahující i státy střední Evropy včetně České republiky.
Rozdělené evropské vidění
Zatímco Moskva tvrdí, že se jen snaží zabránit vojenskému ohrožení, státy NATO a Evropské unie vidí situaci jinak: jako obranu proti ruským zásahům, které vyvrcholily anexí Krymu a ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022. Tyto rozdílné pohledy vytvářejí hlubokou propast, v níž každá strana považuje své kroky za obranné a kroky druhé strany za hrozbu.
Státy v Evropě, které určují směřování války na Ukrajině a mají ze zbrojařských zakázek hospodářský profit
- Německo, je největší ekonomika EU. Má výrazný vliv na energetickou politiku. Po roce 2022 podstatně zvýšilo vojenskou podporu Ukrajině.
- Francie je jaderná mocnost a nejsilnější armáda EU. Má silný vliv v diplomacii, obraně, bezpečnostní strategii EU.
- Itálie a Španělsko jsou velké ekonomiky s významem pro evropské rozhodování. Podílejí se na sankcích i vojenské podpoře.
Ruské vedení dnes vystupuje z pozice státu, který po ústupu své armády z Evropy sleduje rostoucí přítomnost NATO v blízkosti svých hranic se stále větší obavou. Tento ruský pocit ohrožení, ať už jej ostatní země sdílejí, či nikoli, tak zásadně ovlivňuje ruskou zahraniční politiku, očekávání i reakce na evropské bezpečnostní kroky.
Porozumění této perspektivě neznamená její přijetí, ale umožňuje lépe pochopit, proč současné diplomatické a vojenské napětí dosáhlo takové úrovně a proč se zdá být cesta ke kompromisu stále obtížná.
Řešení ale vždy existuje, ale nebude to kosmetická úprava v podobě několika mezinárodních smluv. Jedním z mnoha může být neutrální zóna, jako je Trojmoří, která vytvoří prostředí pro volný obchod mezi západem a východem bez vojenské přítomnosti USA, Ruska a historicky známých proválečných zemí, jako je Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Anglie.
Dobité území Ruskem bude tabu pro jednání o míru, tohle je válečné právo, které vždy bolí.
Garantem nebude v globálním světě vlastně nikdo, ale nastává čas, aby každý kromě ostrých zubů ukázal, že ústa neslouží jen k trhání masa, ale také k úsměvu a slovům, která mohou i druhé příjemně překvapit. Jeden krok v zad musí udělat úplně všichni, a to v jeden okamžik.
Definice pravdy v dějepisu často zmizí v mlze nových osnov
Budou to mladí lidé, kteří nastolí mír i přes to, že v Čechách se dějepis z propagandy komunismu změnil na propagandu západu. Každý student si tak po získání dobré známky musí dostudovat, že dějiny, které nikdy nejsou tak jednoduché a jednoznačné. Při objektivním hledání bývají často zahalena místa, která mohou vnést do příběhu řadu okolností, na něž se při výkladu pravdy zapomnělo. Mnoho mladých lidí vůbec netuší, která země dokonce opakovaně použila jaderné zbraně proti lidem a zabila v jeden okamžik tisíce nevinných civilistů. Pro ty, kteří to neví, tak je potřeba říct, že Rusko nebylo, ale ani žádná evropská země.
Evropa se po konci studené války změnila, ale pro některé státy ne tím směrem, který očekávaly. Zatímco ruské jednotky odešly ze střední a východní Evropy bez odporu, mnohé země se rozhodly vstoupit do NATO a posílit vazby na Západ. Moskva tento vývoj vnímá jako ohrožení své bezpečnosti a postupné posouvání amerického vlivu až k jejím hranicím. Dnes tak stojí Evropa i Rusko v napětí, které určují rozdílné historické zkušenosti, politické vize i soupeřící definice bezpečnosti.
Evropa #Rusko #Ukrajina #BezpečnostníPolitika #Geopolitika #NATO #StředníEvropa #VýchodníEvropa #TrojMoří #Politika #Diplomacie #Historie #MezinárodníVztahy #Konflikt #Mír #Analýza #PetrPavel #CeskaRepublika
Autor: PhDr. Michal Riško