Prezident s rudou minulostí a podepsanou přísahou vojáka sloužícího komunistickému reřimu a přísahou rozvědčíka je terčem pro část společnosti, která odmítá Petra Pavla, jako prezidenta demokratické a svobodné země.
Popularita prezidenta Petra Pavla je často prezentována jako důkaz vyspělosti české demokracie. Pro významnou část společnosti však představuje pravý opak, bolestivou připomínku toho, jak nedostatečně se Česká republika vyrovnala se svou komunistickou minulostí. Není proto překvapivé, že emoce kolem hlavy státu přerůstají až do vyhrocených, někdy i nepřijatelných projevů na sociálních sítích. Ty je samozřejmě nutné řešit v mezích zákona. Samotné rozhořčení části veřejnosti však nelze jednoduše odbýt jako iracionální nenávist. Pavel společně se svou ženou věrně sloužili na lukrativních místech komunistické straně až do jejího konce.
Petr Pavel nebyl ani náhodnou obětí režimu ani pasivním pozorovatelem. Byl kariérním vojákem Československé lidové armády, členem KSČ a absolventem rozvědného výcviku, tedy elitní složky armády pevně svázané s mocenskými strukturami komunistického státu a návazností na tehdejší Sovětský svaz – dnešní Ruskou federaci. Nešlo o povinné členství „z donucení“, ale o vědomou volbu kariérní dráhy, která byla podmíněna loajalitou k režimu, jenž systematicky potlačoval svobodu, ničil životy odpůrců a udržoval moc pomocí strachu.
Stejně problematická je i minulost jeho manželky Evy Pavlové, která v armádě působila jako politická pracovnice – politruk, tedy osoba odpovědná za ideologickou výchovu vojáků v duchu marxismu-leninismu a věrnosti Komunistické straně Československa. Tato role nebyla technickou ani formální funkcí, ale přímou součástí represivního aparátu režimu, který komunistickou ideologií vojákům doslova vymýval mozky. Politické školení nedostaváli každý týden jen vojácí s povolání, ale i odvedení vojáci základní služby, kteří s komunistickým režimem ani členstvím v KSČ nesouhlasili.
Po roce 1989 se rychle změnily uniformy, hodnosti i rétorika, ale mnozí příslušníci armádních a bezpečnostních struktur plynule přešli do nových poměrů, často bez skutečné reflexe vlastní minulosti. Lustrační zákon řadu těchto osob minul nebo byl obejit. Z politruků se stali „odborníci“, z rozvědčíků „bezpečnostní profesionálové“ Oddaní komunisté se jediným rozkazem ze dne na den už neoslovovali “ Soudruhu“, ale pane. Tak se armáda přetvořila s totalitní instituce a na demokratickou. Vše bylo jen na oko, protože kovaní komunisté do jediného v útrobách armády, po zahození stranických knížek, působili dál, jako by se vůbec nic nestalo.
Přitom to byla právě socialistická armáda, která obsadila okolí Prahy technikou a vojáky a čekala na povel masakrovat civilisty, ke kterému naštěsní nedošlo.
Pro lidi, kteří byli komunistickým režimem perzekuováni, vyhazováni z práce, vězněni nebo donuceni k emigraci, je prezidentství bývalého důstojníka komunistické armády symbolem selhání porevoluční spravedlnosti. Nejde o pomstu, ale o princip. O otázku, zda je normální, aby se na nejvyšší ústavní post svobodné země dostal člověk, který složil přísahu věrnosti totalitnímu systému, a to nikoli v mládí z donucení, ale jako součást své dobře promyšlené kariéry, a dobře placené pozice vysokého vojenského činovníka s generálskou hodností, která byla založena na komunistických vojenských školách, kde bylo vše placeno a abloventi měli zdarma úplně vše včetně ošacení od hlavy až k patě.
Marketing, pečlivě budovaný obraz „klidného generála“ a mezinárodní angažmá po roce 1989 sice dokázaly tuto minulost zatlačit do pozadí, nikoli ji však vymazat. Minulost nezmizí jen proto, že se o ní mluví potichu nebo se relativizuje jazykem „doby, která byla složitá“.
Současné bezpečnostní incidenty a nenávistné komentáře na sociálních sítích jsou varováním. Ne proto, že by ospravedlňovaly útoky či vyhrožování, ty jsou nepřijatelné, ale proto, že ukazují hlubokou a neuzavřenou společenskou ránu. Ránu způsobenou tím, že se Česká republika nikdy důsledně nevypořádala s tím, kdo byl kým, komu sloužil a za jakou cenu.
Demokracie nestojí jen na volbách, ale i na paměti. A bez poctivého pojmenování minulosti zůstává svoboda křehká, bez ohledu na to, kolik generálských hvězd nebo prezidentských standart ji má chránit a zdali byli uvědomělými komunosti nebo jen parazity, kteří se přetvařovali a těžili z komunistické kariéry pro svůj vlasní prospěch.