Glosa PhDr. Michala Riška
Je prezident Petr Pavel jako chameleon převlékající uniformy a názory, kdy si od kariéry vojáka pod vedením Svazu sovětských socialistických republik vysnil nový svaz, který vede k neuvěřitelně hrdému eurofederalistovi?
Když Petr Pavel v debatě hovoří o „Spojených evropských státech“, nepůsobí to jako odvážná vize, ale spíše jako další kapitola v příběhu člověka, který se podle slov kritiků po celý život dokázal měnit jako chameleon podle toho, jaký kabát se zrovna hodil. Jeho celoživotní kariéra, neměla s názorem svobodného člověka ani v nejmenším nic společné. Slovy jeho stvořitele, který mu je stále po boku bez prověrky na Pražském hradu, jako poslušná politická figurka: „Byl vytesán z křemene.“
Vysloužilý voják, zvyklý celý život poslouchat rozkazy ze Sovětského svazu je dokonalým elementem pro relativně bezpečné politické obrábění, které se ukazuje nejen v přečtených projevech z papíru. Na straně druhé, velmi slabých prohlášení, která si zjevně sám vykoval s politrukem v zádech, se ukazuje ten rozdíl, kdy se jedná o projev osobnosti, a kdy jen hereckou četbu básničky v nedělní chvilce poezie.
Myšlenka federalizované Evropy je stará stovky let. V Pavlově podání však nezní jako výsledek hlubokého hodnotového ukotvení, nýbrž jako technokratická úvaha někoho, kdo byl vychován v úplně jiném „matrixu“, a to v prostředí, kde se loajalita k systému vyplácela více než osobní integrita. Jeho minulost spojená s armádní kariérou před rokem 1989 i po něm je faktem, který už nelze zakamuflovat . Stejně jako je fakt, že šlo o prostředí, kde se důsledně budovala kariéra v rámci daných struktur.
Právě proto dnes působí jeho údajný apel na prospěch lidí přinejmenším nevěrohodně. Pokud někdo většinu života fungoval v hierarchii, kde šlo především o plnění úkolů a vlastní profesní postup, pak náhlá proměna do role vizionáře usilujícího o zásadní přetvoření Evropy vyvolává otázky plné obav.
Kritici mluví o čistém kariérismu, o člověku, který si vždy hleděl především vlastního postupu a prospěchu a jeho zájmem rozhodně nebyla starost o životy lidí, z jejichž daní po celou svou kariéru nadstandardně žil. Právě v tomto světle může jeho současná rétorika působit až zvráceně, jako by se staré vzorce jen převlékly do nového, proevropského kabátu. Paralela mezi někdejšími centralizačními strukturami a dnešní představou silně federalizované Evropy se pak nabízí sama, i když ji zastánci často odmítají. Nejspíš se Pavel nikdy pořádně nepodíval do zrcadla, aby viděl svou pravou tvář.
To podstatné ale zůstává. Nejde o to, zda má Evropa více spolupracovat. Jde o důvěryhodnost toho, kdo takovou vizi předkládá. U Petra Pavla je tato důvěryhodnost zatížena minulostí i stylem, který v očích části veřejnosti stále připomíná spíše disciplinovaného vojáka sledujícího kariéru než autentického lídra hájícího zájmy občanů.
Možná právě proto jeho slova nevyvolávají nadšení, ale spíš vážné pochybnosti, nebo hned celou řadu ironických úsměvů nad pravdou pocházející ze záhrobí socialismu.
audioverze: