Pokud mají občané od politiků skutečně něco dostat, pak je třeba si přiznat, že to nepřijde od účelových slepenců, ale od suverénních politických subjektů s vlastním programem, vizí a odpovědností, kterou si nebudou přehazovat jako horké brambory.
Zkušenost z posledních let je neúprosná.
Koaliční vlády poskládané z ideově nesourodých stran, které spojuje jen chuť po moci, místo řešení problémů řeší samy sebe. Udržení slepence pohromadě se stává hlavním vládním cílem, státní správa bobtná, rozpočty se tunelují projídáním, protože ministerstva přibývají jen, aby bylo kam usadit politiky, kteří by jinak ve volbách vůbec neuspěli ani jako kandidáti do místního zastupitelstva.
Místo zdravého řízení státu dostáváme kompromisní paskvily, přezaměstnané úřady, nové „trafiky“ a rozhodnutí, která dávají smysl jen těm, kdo z nich profitují. Tohle nikoliv není ve prospěch občanů, ale těch kteří je obalamutili předvolebními sliby. Důsledkem je aparát, který víc stojí, než funguje. A když dojdou peníze? Nevadí, že lidi už na celou tu ostudu nestíhají vydělávat. Politici vytvoří dluhy, přičtou je to k válce, k inflaci, k „nutnosti zbrojení“ a dál se pokračuje v krasojízdě ekonomickým peklem vesele na účet budoucích generací.
Jenže úroky z těchto dluhů už dnes stojí desítky miliard ročně, a ty nás všechny budou dusit další dekády. Stát kvůli tomu zanedbává potřebné investice, které jsou navíc často předražené, korupční, zcela nesmyslné nebo nejsou určeny k rozvoji, ale k přerozdělení peněz ve prospěch úzkých skupin, často jsou to „elity“, nebo na ně napojené politické loutky, které skládají své účty v podobě zvrácených ekonomických rozhodnutí, kterým nikdo nerozumí.
Zatímco Češi dřou za zlomek západních platů, dostává se jim zpět „péče“ připomínající kapitalismus bez lidské tváře, který zničil konkurenceschopnost, rozvoj i zdravé podnikání. Český stát se mění v kolonii, ekonomicky, politicky i společensky a místo toho, aby se efektivně bránil zvrácenostem a dluhům, tak asistuje u vlastní destrukce bez pudu sebezáchovy.
Proto bychom si měli přát návrat silných, programově ukotvených stran, které se ve volbách nebojí jít samostatně. Které nenabízí jen mnohokrát slepené sliby, ale skutečné vize, které lze realizovat. Protože to, co dnes fakticky rozhoduje volby, není obsah, ale schopnost získat většinu za každou cenu.
Jak už dnes ví téměř každý, tučnou daň za neschopnost, rozhazování a podvody politiků platí výhradně obyčejní lidé. Zatímco stát krvácí a domácnosti sotva vyjdou s výplatou, politici si přidávají platy, vytvářejí trafiky pro své známé a bezostyšně rozhazují stovky miliard, které ani nemáme. Často se tak děje pod záminkou války, solidarity nebo „nevyhnutelného“ zbrojení. A i když výsledky jejich vládnutí jsou tragické v podobě rekordní inflace, zadlužení, rozvráceného školství, zdravotnictví i důvěry ve stát, tak se drze tváří, jako by za nic nemohli, a s arogancí sobě vlastní pokračují dál, bez sebereflexe a bez odpovědnosti. Mnozí falešníci opět lžou, slibují a vysmívají se lidem do očí, protože vědí, že za ně účet stejně vždycky někdo zaplatí. A tím někým jsme my.
