V zemi, kde si rodiny musejí rozmýšlet, zda zaplatí elektřinu, nebo dětem školní obědy, se energetické podniky topí v miliardových tržbách. Ačkoliv elektřina je základní potřebou každého, její výroba a prodej se stal výsadou několika málo hráčů, kteří z kdysi veřejného majetku udělali soukromý zlatý důl.
Z výročních zpráv vyplývá, že některé velké elektrárny dosahují tržeb v řádech desítek miliard korun ročně, zatímco zisky z nich tečou do rukou úzké skupiny vlastníků. Ti pak inkasují stovky milionů v dividendách, často prostřednictvím firemních struktur, které jsou od běžných lidí vzdálené na světelné roky.
Přitom právě lidé, obyčejní plátci udržují celý systém při životě. Každý měsíc platí stále vyšší účty, omezují spotřebu, šetří, kde se dá. Mnozí si musí odpírat i základní věci, aby zvládli zálohy na energie, které jsou paradoxně vyráběny v zařízeních, jež kdysi patřila státu. Ten je v minulosti rozprodal za zlomek skutečné hodnoty jako zlaté doly pro vyvolené.
Z kdysi veřejné infrastruktury se tak stal soukromý výnosný byznys, který z veřejných investic těží dodnes. Ano, jsou to bývalé socialistické podniky, které jsou strategicky důležité nejen pro stát, ale pro celou ekonomiku. Zisky zůstávají u vyvolených, ale náklady nese stát, který je prodal, ale lidé platící drahou elektřinu, dotace i ekologické následky. Ne, to není špatný vtip, ale hospodaření státu pod vedením ODS, STAN, TOP 09 a dalších.
Zatímco energetičtí investoři s úsměvem oznamují „stabilní výsledky“ a „solidní výnosy“, tisíce domácností žijí v energetické chudobě. Děti chodí do školy bez svačin, senioři snižují topení, aby ušetřili pár korun tak podchlazení častěji marodí. A přesto jsou to právě oni, kdo svými platbami udržují miliardový byznys stále v chodu. Elekřinu pořebují všichni.
Je to tichý paradox současnosti: čím víc lidé šetří, tím víc někdo jiný vydělává.
Energetika by měla být službou veřejnosti, ne prostředkem k obohacení několika jednotlivců. Dokud se ale stát spokojí s rolí diváka, zůstane elektřina symbolem moci a nerovnosti, ne veřejného dobra. Kdy si stát uvědomí, že je řada strategických komodit, které by si měl ponechat pod stoprocentní kontrolou.
Bude se čeakt na to, až lidi vyjdou v zimě do ulic, protože tam bude tepleji, než u nich doma?