Česká republika si v posledních letech plete pojmy s dojmy. A bohužel se to netýká jen části veřejnosti, ale i známých osobností, které se rozhodly vyměnit jeviště za politickou tribunu. Zvláštní kapitolou jsou herci, kteří zřejmě podlehli iluzi, že emocionální projev a mediální viditelnost nahrazují znalost souvislostí, odpovědnost a elementární pokoru.
Herec Ondřej Vetchý se stal jedním příkladů tohoto trendu, kdy se herec mění v hloupého populistu. Jeho angažmá v otázkách války na Ukrajině a zejména v souvislosti s tzv. muniční iniciativou působí spíše jako špatně napsaná role než jako promyšlený občanský postoj. Místo věcných argumentů slyšíme patetická prohlášení, místo faktů moralizování a místo pochybností sebejistotu, která ani zdaleka neodpovídá složitosti tématu.
Problém totiž není v tom, že by se herec nemohl vyjádřit k politice. Problém je v tom, jak to dělá. Když se veřejně prezentují zjednodušující tvrzení, která ignorují realitu nebo si protiřečí s běžně dostupnými informacemi, nejde už o názor, ale o klamání, ať už úmyslné, nebo z neznalosti nebo hlouposti.
Typickým příkladem je opakované tvrzení, že uprchlíci z Ukrajiny se nevrátí, dokud válka neskončí. Přitom média dlouhodobě informují o tom, že část lidí se do země vrací dočasně či trvale, ať už kvůli rodině, práci, svátkům nebo prostému faktu, že realita války není černobílá. Vetchého výrok tak není odvážný, ale povrchní.
Zarážející je také lehkost, s jakou se herecký aktivismus stylizuje do role morální autority. Válka není film. Nemá scénář, dobré a zlé postavy podle obsazení ani jasný konec po dvou hodinách. Je to tragédie plná protichůdných informací, zájmů, propagandy a utrpení. A právě proto by si každý, kdo o ní mluví do veřejného prostoru, měl počínat s maximální opatrností.
Jediná skutečně nesporná pravda je, že zabíjení skončí teprve tehdy, až skončí válka, nebo bude alespoň přerušena. Všechno ostatní jsou interpretace, často neúplné a záměrně zjednodušené. Tvrdá gesta a hlasitá hesla na tom nic nezmění.
Když se herci chovají, jako by stále byli ve filmu, vzniká nebezpečný klam, že emoce stačí a fakta překážejí. A to už není jen otázka vkusu nebo názoru, ale odpovědnosti. Veřejný prostor si zaslouží víc než přehrávaný patos a černobílé vidění světa.