Z probíhající ankety vyplývá, že více než 70 % účastníků nedávné demonstrace tvořili převážně Pražané, kteří žijí v odlišných socioekonomických podmínkách než obyvatelé ostatních regionů Česka. S nadsázkou by se dalo říct, že Letnou zaplnila politicky bojovná Pražská kavárna a z ostatních koutů země přijelo jen zlomek lidí.
Názory, které rozdělují českou společnost jsou patrné zejména u mezd. Praha je jako úplně jiný stát, kde se platí jinak než ve zbytku země, protože výrazně převyšuje republikový průměr. Centralizace úřadů a korporací na straně jedné a kraje, kde se zastavil čas v době socialismu, s odpovídající chabou infrastrukturou státu i soukromého sektoru. Například Karlovarský kraj zaostává ve mzdách až o 20 tisíc korun měsíčně (cca 240 tisíc ročně). Tohle číslo odpovídalo ještě nadávno sto tisícům rohlíků za rok, které si průměrně příjmový člověk z Prahy dopřeje každý rok navíc, nebo jsou to dvě až tři zahraniční dovolené, kde na druhé straně je opékání levného salámu u sousedů na zahrádce.To opravdu nevypadá na vyváženou ekonomiku státu, ale spíš na totální odtržení malé slupiny lidí od reality v zemi, která využila svého postavení k rozvratu veřejných financí a daňového přerozdělování na úkor devíti miliónů lidí, kteří si platí ze svých daní metro, kterým nikdy nejeli a mnoho dalších vymožeností, které jsou v posledních létech požizovány na dluh. Podle autorů ankety jde v rámci EU o neobvykle vysokou nerovnost.
Příjmy z daní a výtěžky ze státních příjmů se přerozdělují špatně, protože se nůžky ve mzdách rozevírájí i za srovnatelnou práci lidí, kteří maji stejné vzdělání, choprosti a navíc mluví společnou řečí. Nebo ne?
Na druhé straně placení státních dluhů se rozpočítává všude stejně na hlavu, včetně namluvňtat a důchdců. Zde se o úroky a dluhy vážení občané z přeivestované Prahy rádi se zbytkem země spravedlivě rozdělí. Větší podíl na dluzích státu, ze kterého nadměrně profitují si ani na jedinou vteřinu nepřipouští, snad jen kdyby to bylo obráceně. Pak by se z Prahy velmi rychle ozýval žalosný pláč a nekončící kňourání. Bylo by to asi stejeně intenzivní, jako když dnes pražané oslavují svobodu a demokraci společně s návratem hned dvou socialistických komunistů na Pražský hrad. Chybí už je Piobýři s rudými šátky na tribuně, rudé transparenty, laciná mávátka, čestná stráž Lidových milicí s podprou pomocníků veřejné bezpečnosti a páskami na rukávech.
Atoři upozorňují také na pragocentralismus, tedy koncentraci moci a zdrojů v hlavním městě, který negativně dopadá na ostatní kraje. Nulový nárůst dopravy na hlavních komuikacích v okolí Prahy před a po demonstraci na Letné navíc ukazuje, že se marketinkové a kulturní akce účastnili hlavně místní obyvatelé. Pražané přijeli posílenou městskou hromadnou dopravou, která je v řádech minut rozvezla do jejich domovů jen dál o několik zastávek tramvajové dopravy v Praze.
Kritika míří i na organizaci akce, která je označována za profesionálně řízený projekt s ročním rozpočtem přes 20 milionů korun, nikoli spontánní občanskou iniciativu zdarma, kterou Pražská kavárna pojmenovala jako dezoláty, vandráky a šupáky.
Anketa tak poukazuje nejen na ekonomické, ale i hodnotové rozdíly mezi Prahou a zbytkem republiky, kterému leží hluboko v žaludku odtržení Pražanů o reality v celé České republice.
Občané Prahy, tedy jednoho města v ČR, kde se intervaly hromadné dopravy počítají na minuty, kde sídlí naprostá většina státních institucí, a kde jsou moderní technologie dostupné výrazně více než jinde, si jen obtížně dokážou představit realitu některých jiných částí země. Už na Křivoklátsku existuje celá řada míst a obcí, kde není dostupný signál mobilního operátora, chybí sítě obchodů, kaváren a restaurací, dokoce často nemají vodovod i kanalizaci a někteří lidé stále používají venkovní latríny, podobně jako tomu bylo před desítkami let.
Každodenní realita, jako je vynášení latríny, absence mobilního signálu, čerpání vody ze studny nebo fakt, že autobus do nejbližšího města jede jen několikrát denně, je pro mnoho Pražanů jen velmi těžko představitelná situace. která by mohla u mnohých vyústit ve vážné psychické poruchy s nevratnými patologickými změnami. Přesto jde o běžnou realitu velké části obyvatel středních Čech, například v okolí Rakovníka. Nejbližší obchod se základními potravinami tu může být vzdálený i pět kilometrů, restaurace z mnoha obcí úplně zmizely a jedinou veřejnou institucí, a to ještě ne všude bývají dobrovolní hasiči, kteří udržují techniku často pamatující éru socialistické prezidenta Gustava Husáka, od které se v jejich vesnici kvalita života a služeb každý rok stále zhoršuje.
Vybudování základní infrastruktury, jako je kanalizace či vodovod, je v těchto oblastech otázkou možná patnácti či dvaceti let, ale a ani to není jisté. Tato fakta poukazují na výrazné rozdíly v životní úrovni lidí v České republice, kteří přitom často žijí jen několik desítek kilometrů od sebe a vykonávají srovnatelnou práci.
Je pravda, že i na venkově lze najít moderní domy se splachovacími toaletami, ty však často patří majitelům rekreačních nemovitostí z Prahy. Ti si na venkov přivážejí ten svůj standard, na který jsou zvyklí, zatímco někteří jejich sousedé stále žijí v podmínkách, které připomínají minulá desetiletí. Rozdíly v příjmech, dosahující v průměru až téměř čtvrt milionu korun ročně, se tak promítají i do každodenní kvality života.
Tohle Čechovi bloudícímu v metrixu pražské bubliny celý živo,t žadný Čech žijící ve skutečné realitě České republiky nikdy nevysvětlí.