Když se dnes v české kotlině vysloví věta „vrátit politiku do pater slušnosti, odpovědnosti a hospodárnosti“, působí to asi tak realisticky jako návrh na zavedení jednorožců do státní správy. Ano, zní to hezky. Ano, většina lidí by si to přála. A ano, právě proto to zůstává v kategorii přání, vedle světového míru a levnějších rohlíků.
Česká politika se totiž za poslední roky proměnila v jakýsi bizarní kabaret, kde se role střídají rychleji než názory hlavních protagonistů. Média už dávno rezignovala na představu státníků a místo toho popisují politickou scénu jako přehlídku šašků, kteří občas zapomenou, že nejsou na jevišti, ale u moci. A pokud nejsou šašky, pak alespoň herci, často velmi ochotní se ohnout, či překroutit pravdu v lež v produkci zájmových skupin, jejichž scénáře mají k veřejnému zájmu asi tak blízko jako tlačenka, jirtnice a jelita ke zdravé výživě.
Politika, která by měla být vrcholnou disciplínou společenské reprezentace a prestiže, dnes připomíná spíše casting na reality show „Kdo to rozkrade a zadluží víc, ty co je zvolí“.
Odbornost? Volitelný bonus? Morální kredit? Často hluboko pod hranicí „nedostatečné“, někde v oblasti, kde už se známky ani neudělují, protože by to bylo neuctivé vůči samotnému systému hodnocení, který takovými hodnotami vůbec nedisponuje.
Mravní dno se přitom neustále posouvá do míst, na která se musí hledat nové výrazivo.. Ne že by se ho někdo snažil dosáhnout, spíš se ukazuje, že žádné pevné dno vlastně neexistuje. Vždycky je kam klesnout, od kriminality, přes tunelování a zlodějiny, po pornoherectví. A když už si myslíte, že hlouběji to nejde, přijde další politický výkon, který vám promtně naznačí, že vaše představivost byla zoufale nedostatečná.
Obyčejní lidé přitom nesní o ničem radikálním. Nepožadují zázraky, jen elementární věci. Aby stát někdo spravoval s rozumem, aby rozhodování mělo hlavu a patu, aby veřejné peníze nebyly vnímány jako bufet pro darmožrouty všeho druhu bez dozoru. Aby politici nebyli symbolem cynismu, ale alespoň náznakem odpovědnosti. Jinými slovy, aby politika přestala být výstrahou, která ukazuje to nejzrácenější, co Český národ nabízí, ale pomalu začala být inspirací pro slušné, pracovité a hlavně poctivé lidi.
Místo toho se však za poslední roky politický „trh“ proměnil v arénu, kde se střetávají všehoschopné skupiny sponzorované kapitálem, jehož původ by si zasloužil vlastní detektivní seriál. Zde se nehraje na ideje, ale na vliv, který je předem rozdělen a lidi tady jen hloupě koukají a jsou tak nějak navíc. Ne na službu veřejnosti, ale na návratnost investic. A kdo je ochoten přistoupit na hru, ten může dostat roli bez ohledu na to, zda chápe, co vlastně hraje.
Výsledkem je prostředí, kde se zvrhlé nápady neodmítají, ale testují. Kde se hranice přijatelného neposouvají debatou, ale silou zájmu. A kde se ekonomika i hodnotový systém stávají vedlejšími oběťmi hlavního cíle: vytěžit maximum, dokud to jde a bez slitování s kýmkoli, kdo by se jen náznakem pokusil o něco prospěšného pro lidi, nebo se začal chovat slušně. nedej bože, že by upozornil na jednu z tisíců nepravosltí a pojmenoval ji.
A přesto, nebo možná právě proto, že stále existuje zvláštní, téměř naivní víra, že by to mohlo být jinak. Že by českou politiku jednou mohli reprezentovat lidé, kteří nebudou ostudou, ale důvodem k respektu. Že slova jako čest, odpovědnost a služba nebudou znít jako archaické pojmy z učebnice dějepisu.
Je to představa krásná. Skoro dojemná. A v kontextu současné reality i nebezpečně optimistická.
Ale kdo ví, třeba právě tahle naivita je to jediné, co ještě brání tomu, aby se z české politiky stal čistý absurdní román. I když… přiznejme si, k tomu už nemá zase tak daleko.
O tom, že bude líp je tak samo od sebe se snad už nikomu nezdá, snad ani v nejdivočejším snu. Právě s těmi, kteří to od rána do večera vyhlašují do mediálního éteru, jak to bude lepší se dostanou lidé do ještě horší situace, protože celý vtip spočívá v tom, že základem je začít hospodařit z vlasního a nikoliv se zadlužovat nakašírovanou bídou věřitelů, převlečenou za úspěch, který nás za několik let doběhne v celé nahotě i s úroky.
Bude to nová občanská síla, která povtsane jako Blaničtí rytíři. Nebo lidem dojde, že správná cesta nevede přes zlodějiny a dluhy? Ale to už je jiný příběh…