Politici si rybník nevypustí. A občané se mají tvářit, že je vše v pořádku a na ošatné pro paní Pavlovou zapomenout.
Rozpočtový schodek 310 miliard korun. A prezident, který dopředu oznamuje, že veto nepřijde. Když Petr Pavel v rozhovoru pro Deník.cz uvedl, že prezident nemá vládě určovat, jaký má mít rozpočet, znělo to jako ústavní zdrženlivost. Ve skutečnosti to ale může působit jako další dílek do mozaiky politické pohodlnosti, klientelismu a socialistickému prospěchářství.
Podle Národní rozpočtové rady by maximální zákonný schodek měl být výrazně nižší. Jenže místo důsledného trvání na pravidlech slyšíme, že situace „není jednoznačná“ a že zákon se možná stejně brzy novelizuje. Jinými slovy: když se pravidla nehodí, upraví se. Nebo se alespoň obejdou, ale u Turka se drží zásadovot jako rozkaz na vojně. „Turek nesmí projít“.
Premiér Andrej Babiš označil prezidentovo rozhodnutí za dobrou zprávu. Není divu. Politici napříč spektrem si totiž dlouhodobě zvykli na komfort, kdy odpovědnost je rozptýlená a konkrétní důsledky nenese téměř nikdo. Rozpočtová disciplína je přísná jen do chvíle, než začne být politicky nepohodlná. Nakonec tohle opět zaplatí lidi, a tak trochu se zapomne i na šílení úroky, které utíkají každý rok ve výši daleko přes sto miliard ročně. Za takové peníze by mohla vzniknou nejmenším kraji, na který nemají politici vůbec čas, například nová nemocnice, nebo pobočka krajského soudu, která jako v jediném krajském městě není, ačkoliv to zákon vyžaduje. Zde se o porušování zákona celé roky vůbec nemluví.
Když se mluví o právním státě, ale jen selektivně, podle toho, do čí kapsy se kouká.
Podobně rozpačitě působí i prezidentovo vyjádření k možné abolici v kauze Čapí hnízdo. Pavel správně říká, že takové případy mají projít standardním procesem. Kauza kolem areálu u Olbramovice, v níž čelí obžalobě Andrej Babiš a europoslankyně Jana Nagyová, se vleče roky a opakovaně ji řešil i Vrchní soud v Praze. Ale naše soudy jsou nestranné, a taky pořádně pomalé. Není to úplně výjimka, kdy se řada politiků ani nedočká spravedlivého rozsudku od nezávislého soudu. Lidi trpí a platí za politické zlodějiny, soudy soudí a neodsouzení nebo osvobození politici unikají ruce spravedlnosti celé roky. Kuzza ROP Severozápad je u soudu více než deset let. A, a nic.
Prezident zde zdůrazňuje důvěru v instituce. To je správné. Jenže důvěra se neposiluje slovy, ale konzistentními postoji. Nelze na jedné straně hájit právní stát a na druhé tolerovat rozpočtové manévry, které jsou podle odborných institucí na hraně zákona i přes to, že těsto na rozpočet zadělával elktrikář z ODS, kterého voliči vyautovali a do sněmovny se už nejspíš nikdy nepodívá.
Ale ODS, kterou vlastní členové nazývají zločineckou organizací je stále nad pěti procenty, i přes 1,2 byliónů dluhů a nespočtu kauz, které vypovídají o tom, jak modří politici kradou jako straky vždy, když jim lidé dají moc hospodařit s jejich penězi.
Když předsedkyně mandátového a imunitního výboru Helena Válková zpochybňuje postup soudů, prezident varuje před oslabováním důvěry v instituce. Jenže stejná logika by měla platit i pro rozpočtovou odpovědnost. Pokud zákon říká jedno a politická reprezentace dělá druhé, důvěra se rozkládá stejně rychle a prezident více přípomíná prospěcháře, než zástupce lidu.
Ošatné, výhody a politická paměť je nehorázný skandál, o kterém se veřejně nemluví.
Ve veřejném prostoru zároveň rezonují informace o výhodách a náhradách spojených s výkonem nejvyšších funkcí, včetně ošatného pro manželku prezidenta. Nejde o částky, které by samy o sobě zruinovaly státní rozpočet. Jde o princip. První manželka ošatné? Proč ne, stejně ji stát šatil, jen ta bava byla zelená, ale ta to jí stát vystrojil od hlavy už patě po celý její život v armádě, kde pracovala jako politručka.
Občané slyší, že je třeba šetřit. Že deficit je nutný. Že porušení parametrů je vlastně jen technická otázka výkladu. A do toho vidí, že politická elita si své standardy nesnižuje. Politici si zkrátka svůj rybník nevypustí. Úspory se hledají jinde. Ano, u běžných lidí, v investicích, ve službách státu.
Problém systému, ne jednotlivců.
Nejde jen o Petra Pavla nebo Andreje Babiše. Jde o širší politickou kulturu. O prostředí, kde se odpovědnost rozmělňuje mezi vládu, parlament a prezidenta. Každý může říct: „To není moje kompetence.“ Výsledek? Nikdo za nic skutečně nenese politickou kůži na trh, ale hned se zahryzne do veřejných peněz a plnými doušky si libuje a nehledí cenu, když z cizího krev neteče.
Ekonomika na svůj strop už dávno narazila, všichni jedeme na dluh, který jen posouvá hranici falešné svobody, kterou už několik let řídí zahraniční veřitelé.
Česká politika potřebuje méně taktických úvah a více odvahy říct: pravidla platí i tehdy, když jsou nepohodlná. Jinak se budeme dál točit v kruhu, kde se zákony novelizují podle aktuální potřeby a kde se důvěra veřejnosti pomalu, ale jistě vytrácí.
A dokud si politici sami nesáhnou na své výhody a nezačnou důsledně respektovat pravidla, těžko mohou po občanech chtít, aby věřili, že všechno dělají v zájmu státu.
#Politika #Rozpočet #Schodek #RozpočtováOdpovědnost #PetrPavel #AndrejBabiš #ČapíHnízdo #PrávníStát #Transparentnost #VeřejnéFinance #Odpovědnost #Česko