Laferova křivka je ekonomický model, který zobrazuje vztah mezi sazbou daně a celkovými daňovými příjmy, které vláda získává. Tento koncept byl poprvé formulován americkým ekonomem Arthurem Lafferem v 70. letech 20. století. Laferova křivka ilustruje myšlenku, že existuje určitá optimální daňová sazba, při které jsou daňové příjmy maximalizovány.
Hlavní princip Laferovy křivky:
-
Nízké daňové sazby vedou k nízkým daňovým příjmům, protože vláda vybírá malé částky z ekonomiky, ale zároveň motivuje jednotlivce a firmy k vyšší aktivitě, investicím a produkci.
-
Velmi vysoké daňové sazby vedou k poklesu daňových příjmů, protože vysoké daně mohou demotivovat jednotlivce a firmy k práci, investicím a podpoře ekonomické aktivity. Také mohou vést k vyšší daňové optimalizaci a daňovým únikům.
Laferova křivka ukazuje, že mezi těmito extrémy existuje optimální daňová sazba, která maximalizuje příjmy. Tento bod je často označován jako „bod maximálního výnosu“ (neboli „Lafferova bod“).
Efekty Laferovy křivky:
-
Nízké sazby daně:
-
Vláda vybírá relativně malé příjmy.
-
Motivační efekt pro ekonomickou aktivitu je vysoký, což podporuje růst ekonomiky a zaměstnanost.
-
Pokud jsou daňové sazby příliš nízké, příjmy pro vládu mohou být stále nedostatečné.
-
-
Vyšší sazby daně:
-
Zvýšení daňových sazeb zvyšuje příjmy, ale pouze do určitého bodu.
-
Po dosažení určitého bodu (optimální sazba) se příjmy mohou začít snižovat, protože jednotlivci a firmy začnou omezovat svou ekonomickou aktivitu nebo hledat způsoby, jak se daním vyhnout.
-
-
Velmi vysoké sazby daně:
-
Při extrémně vysokých sazbách dochází k poklesu ekonomické aktivity, což vede k poklesu daňových příjmů.
-
Mohou nastat i problémy jako zvýšené daňové úniky a vyhýbání se daním.
-
Praktické implikace:
Laferova křivka naznačuje, že příliš vysoké daně mohou být kontraproduktivní a že snížení daní v určitém rozsahu může vést k většímu růstu ekonomiky a nakonec i k vyšším daňovým příjmům. To však platí jen do určité míry – pokud daňové sazby klesnou příliš, příjmy se mohou skutečně snížit, což může narušit fiskální rovnováhu.
Příklad:
Pokud vláda zvýší daňovou sazbu na 60 %, příjmy mohou růst, ale při 90 % daňové sazbě může začít růst ekonomická neaktivita a daňové úniky, což způsobí pokles příjmů. Optimální sazba, která maximalizuje příjmy, by byla někde mezi těmito dvěma extrémy.
Laferova křivka tedy ukazuje, že je důležité najít rovnováhu mezi stimulováním ekonomiky a získáváním dostatečných příjmů pro stát.
Kritika Laferovy křivky:
Ačkoliv je tento koncept populární v některých ekonomických a politických kruzích (zejména mezi zastánci tržních reforem a nižších daní), někteří ekonomové tvrdí, že skutečná forma Laferovy křivky je mnohem složitější a závisí na mnoha dalších faktorech, jako jsou struktura ekonomiky, úroveň daňových úniků, schopnost vlády vybírat daně, a na tom, jak jsou veřejné služby financovány.