Pokud budou i nadále pokračovat v naschválech, zablokujeme to tu úplně,“ hrozí za TOP 09 Jakob v kuloárech.

Konstruktivní opozice? Jen do chvíle, než se začne uklízet

Není to tak dávno, co se TOP 09 a další dnes již bývalé vládní strany rády stylizovaly do role „konstruktivní opozice“. Tehdy zaznívala slova o politické kultuře, odpovědnosti a potřebě respektovat demokratický mandát vítězů voleb. Dnes, kdy se stále hlasitěji mluví o personálních změnách ve státní správě, auditech a revizi různých politických trafik, se z někdejší konstruktivnosti stává nervozita, výhrůžky a varování před údajným ohrožením demokracie.

Je to pozoruhodná proměna. Zatímco v době vlastního vládnutí byla výměna lidí v institucích často prezentována jako legitimní součást výkonu moci, nyní se totéž najednou označuje za nebezpečný útok na nezávislost státu. Zdá se, že problém není v principu, ale v tom, kdo jej právě uplatňuje.

Přitom právě bývalá vládní koalice zanechala za sebou řadu kauz, které důvěře veřejnosti příliš nepomohly. Aféra Dozimetr odkryla rozsáhlou síť vazeb, klientelismu a podezřelých kontaktů v prostředí veřejných zakázek. Ačkoli se jednotliví představitelé snažili zdůrazňovat osobní odpovědnost konkrétních aktérů, politická stopa vedla až do nejvyšších pater vládních stran.

Podobně kauza Kampelička vyvolala nepříjemné otázky kolem finančních vazeb a kontaktů osob pohybujících se v bezprostřední blízkosti vládních představitelů. Místo jednoznačných odpovědí přicházelo často mlžení a snaha přesunout pozornost jinam.

A pak tu byla bitcoinová aféra, která znovu připomněla, jak tenká může být hranice mezi deklarovanou transparentností a skutečnou kontrolou původu peněz či kontaktů s pochybnými podnikatelskými strukturami. Veřejnost oprávněně očekávala vyšší standardy od politiků, kteří sami stavěli svou legitimitu na boji proti korupci a klientelismu.

Právě proto dnešní rozhořčení bývalých vládních stran působí poněkud nevěrohodně. Když po letech vládnutí přichází čas na kontrolu, audit a případné personální změny, není to útok na demokracii. Je to běžný důsledek střídání politické moci. Demokracie nestojí na tom, že jedni lidé obsadí funkce navždy. Stojí na tom, že každá vláda musí počítat s tím, že po ní přijde jiná a bude se ptát, jak bylo s veřejnou mocí nakládáno.

Pokud se někdo skutečně považuje za konstruktivní opozici, měl by tuto skutečnost přijmout se stejným klidem, s jakým ji požadoval od svých protivníků v minulosti. Jinak se ukáže, že řeči o politické kultuře byly jen elegantním obalem pro velmi obyčejný zájem udržet si vliv, pozice a trafiky co nejdéle.