Boj ani nezačal, ale pražská byrokratická úderka už řádí na barikádách

Odboráři požadují zastavení příprav na změny systemizace, zastavení přípravy protokolů pro přesun agend a zároveň volají po „smysluplném dialogu“ se zaměstnanci. Na první pohled legitimní požadavek. Jenže celá debata má i druhou, méně zmiňovanou stránku. Na úřadu vlády bude asi veselo.

Systemizace není žádný protiústavní experiment ani útok na zaměstnance. Je to standardní nástroj, který zákon zaměstnavateli umožňuje používat k organizaci práce a nastavování fungování úřadu nebo podniku. Pokud by každá změna musela být nejprve schválena těmi, kterých se dotkne, žádná reorganizace by se nikdy neuskutečnila. To platí v soukromé sféře stejně jako ve státní správě.

„Personální audity na řadě státních úřadů ani nebyly, ale tam kde se podařilo zhodnotit efektivitu, účelonost a hospodárnost, tak se rosvítili červené kontrolky a zazněly hlasité alarmy. S nadsázkou by se dalo tvrdit, že celé řady úředníků se pracovní doba nepočítá na výkon a čas, ale počet vypitých káviček a čajů, návštěv lékařů, školení a překážek v práci, ke které se ani pořádně nedostanou,“ uvedl penzionovaný pražský úředník Jaroslav F.

Pražské úřady navíc dlouhodobě nesou pověst institucí, kde vedle skutečných odborníků nacházejí útočiště i lidé, jejichž hlavní kvalifikací jsou správné kontakty a schopnost přizpůsobit se aktuálnímu politickému větru, nebo bez mrknutí oka měnit barvy jako chameleóni schopní nejen se přizpůsobit, ale udělat prakticky cokoli pro udržení teplé židličky. Po letech bobtnání aparátu a vytváření nových pozic nosičů papírů vznikl systém, který je mimořádně odolný vůči jakékoli změně. Jakmile někdo sáhne na zaběhnuté pořádky, spustí se okamžitá obranná reakce, a to ještě nedošlo k aplikaci skutečné a efektivní digitalizace státu jako v rozvinutých, demokratických a svobodných zemích.

To neznamená, že všechny plánované přesuny agend jsou automaticky správné. Odborníci i organizace pracující s klienty a upozorňují na rizika některých kroků, zejména v oblasti drogových závislostí. Takové výhrady si zaslouží profesionální debatu a věcné posouzení, ale nikoli úřednickou revoltu těch, kteří se jen vezou. Kritika konkrétních rozhodnutí je součástí demokratického procesu, kde se může měnit pohled na věc, aniž by úředník musel vše komentovat a chytat se zahlavu, jak to bez něj nepůjde.

Vedle odborných argumentů je ale slyšet i něco jiného. Tradiční odpor úřednického aparátu vůči změnám jako takovým ve chvíli, kdy nastane situace, že stát už nemusí mít na to, aby celé neproduktivní úřednictvo poplatil z daní lidí a nemusel si na úřednickou práci půjčovat a navíc ještě platit úroky, aby ty úředníky měl. Mnozí zaměstnanci veřejné správy tráví desítky let ve stejném systému, ve stejných kancelářích a ve stejných pracovních stereotypech. Reorganizace pro ně nepředstavuje příležitost ke zlepšení služeb těm, pterým mají sloužit, ale narušení jistot a pohody, na které si zvykli. Není proto překvapivé, že už samotná zmínka o systemizaci vyvolává mobilizaci odborů, protesty a stávkové pohotovosti, které z paniky vymýšlí odpor proti tomu, co oficiálně ani neexistuje.

„Osobně jsem zažil jen v případě změny systému práce takový koordinovaný odpor úředníků, že mi to připadalo jako válka. Byl to boj s větrnými mlýny. Úředníci nikdy nehledají přínos pro občany, ale vždy jen sami pro sebe. A kdo to chce změnit, stává se automaticky jejich nepřítelem,“ uvedl jeden z politiků, který se v minulosti pokoušel o reorganizaci úřadu, kde úředníci pracovali tak, že se po celý den navštěvovali po kancelářích, aby probrali vše možné, jen ne práci pro lidi.

Tento pohled je jistě zjednodušující. Ve státní správě pracuje řada schopných a poctivých lidí, bez nichž by stát fungovat nemohl. Vedle „úředníků chovných“ však existují i „úředníci tažní“ – ti, kteří skutečně odvádějí každodenní práci a jejichž pozice stojí na výkonu, nikoliv na politických vazbách či institucionální setrvačnosti. Právě ti by se systemizace obávat nemuseli.

Nedávné stávky pracovníků Agentury pro sociální začleňování či adiktologických služeb ukazují, jak vyhrocená atmosféra kolem změn panuje. Přitom mnohé kroky ještě ani nebyly realizovány. Jako by část aparátu stála na barikádách ještě předtím, než se objevil skutečný a navíc přirozený názor, který volá po zlepšení, zjednodušení a zefektivnění molochů, který si žijí hlavně sami pro sebe.

Ve výsledku tak nejde jen o spor o jednotlivé agendy. Jde o střet dvou pohledů na fungování státu. Na jedné straně stojí přesvědčení, že každá změna představuje hrozbu. Na druhé názor, že státní správa má sloužit občanům, a pokud je přebujelá, neefektivní nebo zkostnatělá, musí být schopna projít reformou, bez ohledu na to, jak hlasitý odpor to vyvolá.

Protože stát, který nedokáže změnit ani vlastní organizační strukturu, nakonec nedokáže změnit vůbec nic.

audioverze: