Covid nás rozdělil. Politika z toho udělala zbraň
Politika dnes stále více rozděluje společnost. Nejen v České republice, ale prakticky v celém západním světě. Z lidí se stávají příznivci „jediné správné pravdy“, zatímco každý, kdo položí nepříjemnou otázku, je často okamžitě zařazen do nějaké názorové škatulky.
Jenže demokracie přece nemůže stát na tom, že se lidé přestanou ptát.
Pandemie covidu-19 skončila, ale řada otázek, které během ní vznikly, společnost dodnes nedořešila. Diskuse o původu viru, připravenosti států, rozhodování vlád, účinnosti jednotlivých opatření nebo roli farmaceutického průmyslu zdaleka není uzavřenou kapitolou.
A právě tady vzniká problém.
Místo klidného a věcného vyhodnocení toho, co se povedlo, co se nepovedlo a co jsme mohli udělat jinak, se společnost často vrací k příkopům, které během pandemie vznikly. Jedni obviňují druhé, druzí první. Jedni chtějí všechno zapomenout, jiní požadují odpovědi.
Přitom bychom měli chtít něco úplně jiného: poučení.
Co uděláme, pokud přijde další pandemie? Budeme znovu zavírat provozovny, školy a části ekonomiky? Budeme znovu přijímat mimořádná opatření v časovém presu? Nebo už budeme mít připravená pravidla, která ochrání zdraví lidí a současně minimalizují ekonomické a společenské škody?
To nejsou otázky odpůrců systému. To jsou otázky občanů.
Stejně tak je legitimní ptát se, jakým způsobem stát rozhodoval, jaké informace měl v jednotlivých okamžicích k dispozici a zda byla všechna rozhodnutí skutečně přiměřená situaci. A pokud některá opatření nefungovala podle očekávání, měli bychom mít odvahu to přiznat.
Protože stát, který se neumí poučit z vlastních chyb, je odsouzen k jejich opakování.
Dnes ale žijeme v době, kdy se místo hledání společného zájmu stále častěji hledá nepřítel. Jednou je to politický soupeř, podruhé volič jiné strany, potřetí novinář, odborník nebo člověk s odlišným názorem.
Politika se tak mění v permanentní kulturní válku.
Jenže obyčejný člověk nechce žít v nekonečném politickém konfliktu. Chce bezpečnou zemi, fungující ekonomiku, dostupné bydlení, kvalitní zdravotnictví, vzdělání a perspektivu pro své děti.
A především chce věřit, že když přijde další krize, stát nebude improvizovat a společnost se během několika týdnů nerozdělí na dva nesmiřitelné tábory.
