V dnešní době není pochyb o tom, že péče o životní prostředí je důležitá. Ekologie se stala součástí veřejného života, politických debat i ekonomických strategií. Podle PhDr. Michala Riška, odborníka na management a bezpečnost, se z původně smysluplné snahy o čistý život v jeho globálním rozměru se spíš stává nebezpečný experiment. Zvláště v Evropské unii se ekologická politika často mění v ideologický diktát, který ignoruje reálné možnosti jednotlivých států i technologické limity současnosti. Navíc ve srovnání s okolním světem se zcela politika EU vymyká přirozené globalizaci procesů většiny světa.
Když dobrý úmysl narazí na realitu, musí nastat revize a nastolení reálné cesty
PhDr. Riško upozorňuje, že tzv. „Zelený úděl“ (Green Deal), tedy ambiciózní plán EU na dosažení uhlíkové neutrality, vychází z myšlenky, že Evropa se stane vzorem pro celý svět. „Jenže svět není připraven následovat EU, a už nikoli stejným tempem. A už vůbec ne stejnými prostředky,“ říká Riško.
Zatímco jiné regiony volí realističtější a technologicky proveditelné cesty, tak Evropa otrocky zavádí plošná opatření, která se v některých zemích ukazují jako ekonomicky destruktivní. Výsledkem může být globální snížení konkurenceschopnosti, závislosti na dovozu energií často vyrobené tradičními způsoby a prohlubující se rozdíly mezi bohatšími a chudšími státy Unie.
Neporovnatelná Česká republika, nemůže být modelem plošných ekologických opatření EU
Typickým příkladem podle Riška je Česká republika. Ta v uplynulých letech investovala obrovské prostředky do modernizace svých uhelných elektráren. Díky odsiřovacím technologiím dnes patří mezi nejčistší v Evropě. Přesto jsou tyto provozy nyní zavírány často bez náhrady a jejich provoz je sankcionován pomocí pokut v podobě ekologických povolenek. Pomalý technologický pokrok nelze radikálně srovnávat s odpustky za hříchy, které do nedávna hříchem nebyly.
„Namísto toho, aby se těmto ekologizovaným zdrojům umožnilo fungovat do konce jejich skutečné životnosti, tak jsou odstaveny dřív, než se návratnost investic vůbec naplní. To je ekonomický i strategický nesmysl,“ konstatuje Riško. Připomíná, že pro vnitrozemské státy, jako je Česko, je dosažení energetické soběstačnosti mnohem složitější než pro státy přímořské, které mají v obnovitelných zdrojích nesrovnatelnou škálu dalších řešení. „Tohle je bezohledné, a když k tomu přidáme nesrovnatelné příjmy obyvatelstva s největšími státy EU, tak přímo likvidační, dplňuje Riško.“
Ekologie rozhodně ano, ale ne za každou cenu
Podle Riška musí být ekologická politika vždy vyvážená. Tedy taková, která ochrání přírodu, ale zároveň neohrozí ekonomiku a kvalitu života obyvatel. Nejde o to, zda se vydat ekologickou cestou, ale jak to udělat. Určitě není žádoucí vrátit se do ekonomicko-sociálního pravěku.
Technologický pokrok, jako například výroba syntetických paliv, využití uhlíku v uzavřených cyklech nebo rozvoj jaderné energetiky může v budoucnu zajistit čisté zdroje bez dramatických dopadů na ekonomiku. Ale to vyžaduje více času na výzkum a hlavně spolupráci, nikoli vnucování jednotných řešení bez ohledu na místní podmínky.
Hrozí nové rozdělení Evropy?
Riško zároveň varuje před dalším možným důsledkem přehnané a necitlivě nastavené ekologické politiky. „Doufám, že nikdo nechce pokračovat v dalším rozdělování Evropy na „státy první a druhé kategorie. Zatímco některé země mají dostatek financí a technologických kapacit na rychlou transformaci, tak jiné zejména novější členové EU zaostávají a často narážejí na limity, které si nezpůsobily samy. Namísto solidarity a podpory se ale tyto země často stávají oběťmi kritiky, regulací a pokut. Připomíná mi to spíš vztah bývalé koloniální mocnosti k závislému území, než partnerství rovnoprávných členů Unie,“ zdůrazňuje Riško.
Budoucnost, technologie, rovnost a zdravý rozum musí být cílem pro všechny.
Ekologie musí podle Riška zůstat pevně zakotvena v realitě v technologiích, ekonomických možnostech i v sociálním kontextu jednotlivých zemí. Zelená politika, která nedává lidem smysl nebo je ekonomicky ohrožuje, se může snadno změnit ve svůj opak.
„Cílem není jen čistá planeta, ale i stabilní, prosperující společnost. Zelená budoucnost není utopie, pokud k ní povedou realistické kroky a pokud ji nebudeme tlačit silou tam, kde zatím nejsou podmínky, nebo dokonce hrozí zhroucení ekonomiky. Jsme na rozcestí, kde riskujeme, že místo budoucnosti získáme rozdělenou Evropu a frustraci obyčejných lidí,“ uzavírá PhDr. Michal Riško.