Kampeličkáři a Bitcoinoví čarodějové z ODS, Dozimetráci ze STAN spolu s TOP 09, všichni členové po krk v korupčních skandálech, které dodnes rozplétá policie a soudy, nesplnili za celé volební období své předvolební sliby. Udělali pravý opak a dnes tlejí v parlamentní opozici a burzují proti Babišovi.

Andrej Babiš umí vítězství prezentovat jako osobní triumf. Co ale dělat, když přijdou porážky? Po komunálních a senátních volbách v říjnu 2026 se ukázalo, že ani nejsilnější politická značka není všemocná. A že voliči nejsou automaticky povinni tleskat jen proto, že jim politik opakovaně říká, jak skvěle pracuje.

Volební víkend přinesl Andreji Babišovi nepříjemné vystřízlivění. Komunální volby sice hnutí ANO vyhrálo v celkovém počtu hlasů mezi parlamentními stranami, ale v krajských městech získalo první místo pouze v šesti ze třinácti, zatímco před čtyřmi lety jich ovládlo osm. Praha navíc skončila pro ANO až čtvrtým místem.

A pak přišel Senát. Třináct kandidátů ANO postoupilo do druhého kola. Třináct politických nadějí, třináct příležitostí, třináct pokusů získat zastoupení v horní komoře. Výsledek? Ani jeden nový mandát. ANO navíc přišlo o senátora, jehož křeslo obhajovalo.

Sám Babiš označil senátní výsledek za „katastrofální“. To je neobvykle výstižné slovo od politika, který jinak dokáže i nepříjemnou realitu zabalit do optimistického sdělení.

Jenže přiznat katastrofu ještě neznamená pochopit její příčiny.

Když za neúspěch mohou všichni kolem

Babiš po komunálních volbách mluvil o nutnosti sebereflexe a kritizoval některé regionální organizace, jejichž představitelé se podle něj příliš spoléhali na značku ANO a málo pracovali. Po senátních volbách znovu ukázal především na regionální struktury.

Má Babiš vlastní sebereflexi, nabo budou padat hlavy všude kolem?

To je zajímavá logika. Když se daří, je ANO nejsilnější politickou silou v zemi. Když se nedaří, problém je v místních organizacích, kandidátech nebo nedostatečném nasazení. A co celostátní vedení? Co vládní rozhodnutí, politická komunikace a odpovědnost samotného předsedy? V politice platí jednoduché pravidlo: kdo chce sklízet zásluhy za vítězství, musí být připraven nést také odpovědnost za porážku. Jinak se z vedení strany stává jednosměrný provoz, ve kterém úspěchy putují nahoru a neúspěchy dolů.

Babiš má samozřejmě právo požadovat od stranických kolegů lepší práci. Stejně tak ale voliči mají právo požadovat vysvětlení od premiéra, jehož hnutí stojí na silné centralizaci a osobní značce. Po prohraných volbách odstupují lídři stran a nastupují na jejich místa nové tváře. Tohle a v ANO moc nenosí.

Senát není nepřítel. Je to volební vysvědčení.

Babiš dlouhodobě upozorňuje, že se proti jeho kandidátům v senátních volbách spojují ostatní strany. Jenže právě druhé kolo je součástí českého volebního systému. Voliči v něm vybírají mezi dvěma kandidáty a rozhodují se podle toho, koho chtějí v Senátu skutečně zastupovat. V roce 2026 se třináct kandidátů ANO do druhého kola dostalo, ale žádný z nich neuspěl. To nelze jednoduše vysvětlit jen tím, že se ostatní spojili proti Babišovi. Je namístě ptát se také na důvěryhodnost kandidátů, jejich místní podporu, schopnost oslovit voliče mimo vlastní tábor a na to, jakou roli sehrála celostátní politika vlády.

Senát není jen překážkou pro premiéra. Je také pojistkou ústavního systému a prostorem, kde voliči mohou dát hlas jinému politickému směru než ve sněmovních volbách.

A jestliže občané tuto možnost využijí, není to spiknutí. Je to demokracie, o kterou se všich stále otírají.

Kauzy, důvěra a účet, který nelze odložit

Babišovo politické působení je dlouhodobě spojeno s kontroverzemi kolem střetu zájmů, dotací a kauzy Čapí hnízdo. Jednotlivé případy mají vlastní právní historii a nelze je všechny automaticky označovat za prokázanou korupci. Politická odpovědnost a právní vina jsou dvě rozdílné věci. To však neznamená, že se otázky důvěryhodnosti mají před volbami odkládat stranou.

Pokud politik staví svou značku na slibech, že bude řídit stát efektivně, bojovat proti plýtvání a pracovat pro občany, musí počítat s tím, že lidé budou posuzovat nejen jeho slova, ale i jeho vlastní minulost, způsob vládnutí a transparentnost rozhodování.

Volič není zákazník, kterému stačí opakovat reklamní slogan. Je to občan, který má právo chtít výsledky, vysvětlení i odpovědnost.

Uštvou ho protivníci nebo vlastní lidé?

Název této glosy není předpovědí Babišova politického konce. Komunální a senátní volby samy o sobě neznamenají, že ANO ztratilo celostátní podporu. Hnutí zůstává významnou politickou silou a komunální výsledek nelze zaměňovat za celostátní referendum o vládě.

Přesto se nabízí otázka: co se stane, když se opakovaně ukazuje, že ani silná značka a premiérská funkce nedokážou zajistit úspěch ve všech typech voleb?

V regionálních organizacích mohou růst spory o kandidáty, odpovědnost a rozdělování vlivu. Politici, kteří mají nést důsledky volebního neúspěchu, mohou začít zpochybňovat vedení. A lídr, který očekává absolutní loajalitu, může zjistit, že loajalita má své hranice.

Zatím není důvod tvrdit, že se ANO rozpadá nebo že jeho předseda ztrácí kontrolu nad hnutím. Výsledky však ukázaly, že ani Babišova značka nedokáže sama vyhrát každé politické klání.

Největší nebezpečí pro politického lídra totiž nemusí představovat jen jeho soupeři. Může jím být i systém, který ho dlouho přesvědčuje, že za úspěchy odpovídá on, ale za neúspěchy vždy někdo jiný.

A tak zůstává otázka, kterou by si měl položit nejen Andrej Babiš, ale každé politické vedení: bude po porážce hledat skutečné viníky, nebo příčiny?

Voliči mohou politikovi odpustit jednu prohru. Mnohem hůře však snášejí, když mají pocit, že jim někdo odmítá vysvětlit, co se skutečně stalo.

A žádná politická značka, jakkoli silná, nemá na důvěru občanů doživotní nárok.

V opozici číhají demokratické strany se seznamy svých korupčních kauz za posledních třicet let, čítající stovky miliard, které občanům nikdo, nikdy nevrátí. .