Od sovětské sféry vlivu k americkému pořádku. Opravdu jsme po roce 1989 získali úplnou svobodu?
Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla Československu konec komunistického režimu, možnost svobodně cestovat, podnikat a rozhodovat o vlastní budoucnosti. Byla to historická změna, kterou nelze zpochybňovat. Jenže po více než třech desetiletích stojí za to položit si nepříjemnou otázku: Získali jsme skutečnou nezávislost, nebo jsme pouze vyměnili jednu sféru vlivu za druhou?
Po pádu železné opony se otevřely dveře západnímu kapitálu, zahraničním společnostem a novým politickým strukturám. Západní značky zaplnily obchody, zahraniční investoři vstupovali do českých podniků a privatizace zásadně proměnila vlastnickou strukturu ekonomiky. Zatímco jedni v tom viděli modernizaci a příležitost, druzí sledovali, jak se strategická výroba, bankovnictví a další důležité části hospodářství dostávají pod zahraniční kontrolu.
A právě tady začíná debata, kterou bychom neměli odbývat nálepkami.
Změnila se jen vlajka nad mocenským centrem?
Za komunismu se o zásadních otázkách československé politiky často rozhodovalo v Moskvě. Po roce 1989 se naše země postupně začlenila do západních struktur. V roce 1999 vstoupila do NATO a v roce 2004 do Evropské unie.
Změnila se pravidla, změnil se politický systém a zásadně se rozšířila osobní svoboda občanů. Současně však část rozhodování začala probíhat v institucích, jejichž pravidla si Česká republika nemůže určovat sama. V bezpečnostní politice hraje významnou roli Washington, v evropské legislativě instituce Evropské unie a v hospodářství také zájmy velkých nadnárodních společností.
Není to totéž jako sovětská nadvláda. Členství v NATO a EU je založeno na smlouvách a účasti členských států na rozhodování. Přesto je legitimní ptát se, zda naši představitelé dokážou důsledně hájit české zájmy, nebo zda někdy dávají přednost očekáváním silnějších partnerů.
Kolonizace bez vojenské okupace?
Když se řekne kolonizace, většina lidí si představí cizí armádu, zabrané území a přímou správu zvenčí. Moderní ekonomická závislost ale může mít i méně viditelné podoby. Země může mít vlastní vlajku, parlament i vládu, a přesto být výrazně závislá na zahraničním kapitálu, dodavatelích technologií, energetických zdrojích nebo rozhodování centrál nadnárodních firem.
Česká republika se po roce 1989 stala součástí evropské výroby a obchodu. To přineslo pracovní místa, technologie i investice. Současně se však nabízí otázka, kolik strategických rozhodnutí, zisků a výzkumných aktivit zůstává doma a jakou část přidané hodnoty vytváříme pro vlastní budoucnost.
Skutečná suverenita se totiž nepozná jen podle toho, kdo sedí ve vládě. Pozná se také podle toho, jakou má země ekonomickou sílu, jaké vlastní strategické podniky a nakolik dokáže samostatně rozhodovat o své budoucnosti.
Amerika, Německo a evropská realita
Spojené státy po skončení studené války posílily své postavení v Evropě. Německo se po sjednocení stalo jedním z hospodářských pilířů kontinentu. Obě země mají značný vliv na evropské dění, ale jejich zájmy se ne vždy shodují a evropské státy nejsou pouhými pasivními figurkami na šachovnici velmocí.
Česká republika vstoupila do NATO v roce 1999 a do Evropské unie v roce 2004. <Cite refs={[„turn759935search0″,“turn759935search6“]}/> Byla to politická rozhodnutí českých představitelů, podpořená tehdejšími představami o bezpečnosti, prosperitě a návratu do západního demokratického prostoru.
Otázkou ovšem zůstává, zda jsme dokázali využít nově získané možnosti k vybudování skutečně silné a soběstačné ekonomiky. A zda naši politici někdy nezaměňují spojenectví za povinnost bezvýhradně přijímat postoje silnějších partnerů.
Svoboda není jen možnost volit
Demokracie není pouhé právo jednou za čtyři roky vhodit hlasovací lístek do urny. Znamená také schopnost veřejně kritizovat vlastní vládu, zpochybňovat rozhodnutí mocných a požadovat, aby zahraniční politika sloužila především bezpečnosti a prosperitě vlastních občanů.
Nemusíme obhajovat Moskvu, abychom kritizovali Washington. Nemusíme odmítat Evropskou unii, abychom požadovali změnu jejích pravidel. A nemusíme popírat přínosy zahraničních investic, abychom se ptali, proč některé strategické oblasti nemají silnější domácí základ.
Partnerství má smysl tehdy, když v něm dokážeme hájit vlastní zájmy. Jinak hrozí, že se z rovnocenného partnera stane pouhý vykonavatel cizích rozhodnutí.
Po roce 1989 jsme získali svobodu, která má skutečnou hodnotu. Bylo by však chybou považovat historický návrat k demokracii za důkaz, že každé následné politické či ekonomické rozhodnutí bylo správné.
Proto si položme otázku, kterou by si měl klást každý odpovědný politik: Slouží naše členství v mezinárodních strukturách především českým občanům, nebo se příliš často přizpůsobujeme zájmům těch, kteří mají větší ekonomickou a politickou sílu?
Odpověď nelze hledat v nostalgii po minulém režimu ani v nekritickém obdivu k Západu. Musíme ji hledat v konkrétních výsledcích, v ekonomických datech, ve stavu veřejných financí a v tom, zda Česká republika dokáže rozhodovat o své budoucnosti s odpovědností, sebevědomím a vlastními prioritami.
Protože skutečná svoboda nekončí pádem jedné říše vlivu. Skutečná svoboda začíná tam, kde se stát dokáže samostatně rozhodovat a jeho představitelé mají odvahu hájit zájmy vlastních občanů.
A to je úkol, který jsme ani po roce 1989 nemohli považovat za splněný jednou provždy.
#SametováRevoluce #Rok1989 #ČeskáSuverenita #NárodníZájmy #PolitickáGlosa #ČeskáRepublika #Evropa #USA #Německo #NATO #EvropskáUnie #EkonomickáNezávislost #Demokracie #VlastníZájmy