|

Je veřejnoprávní televize služba občanům, nebo výnosný byznys pro vyvolené?

Letná hájila veřejnoprávní média. Kdo ale hájí zájmy občanů? A kdo hájí svůj vlastní příjem, které s nezávislým zpravodajstvím ani v nejmenším nesouvisí? Za co se utrácí stovky miliónů a kdo a za co si plní své kapsy z peněz občanů?

Demonstrace na pražské Letné proti plánovanému zrušení televizních a rozhlasových poplatků otevřela důležitou otázku: Jde skutečně jen o nezávislost veřejnoprávních médií, nebo také o zachování finančního systému, ze kterého těží tisíce zaměstnanců, herců, umělců a produkčních společností a často jejich (tvroba) nemá s nezávislostí vůbec nic společné?

Na Letnou přišli novináři, herci, umělci i představitelé různých občanských iniciativ a pravda, možná i někteří občané. Každý mohl mít jiný důvod. Část lidí se obává, že převedení financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet může zvýšit politický vliv vlády na média. Taková obava si zaslouží určitě věcnou diskusi, ale nikoliv vulgární urážení premiéra a vlády, která musí po Fialově ekonomickém srmagedonů začít šetřit, a to s vyjímkou armády a bezpečnostních složek snad úplmě všude.

Jenže existuje i druhá strana celé debaty, o které se mluví podstatně méně. Veřejnoprávní média nejsou pouze zpravodajské instituce. Jsou také významným zadavatelem práce a zákazníkem kulturního a audiovizuálního průmyslu, kde jsou tísíce těch, kteří ve veřejných penězích našli zálibu a na svobodné a nezávislé umění, které není napojené na veřejné penězovody rychle zapomněli. Řada umělců si vydělává bez pomoci veřejných rozpočtů, ale v Praze je to očividně jinak.

Herci a umělci nejsou mimo ekonomický systém

Česká televize objednává a vyrábí filmy, seriály, dokumenty, zábavné a kulturní pořady. Platí nejen armádu svých zaměstnanců, ale také tísíce externistů, jako herce, režiséry, scenáristy, producenty, kameramany a další profese externích dodavatelů.

Půl miliarda pro externí dodavatele je hlavní argument. Neumí si ČT poradit, nebo vazby a klientelismus bují i zde jako jinde?

V roce 2024 měla Česká televize podle výroční zprávy více než 14 300 dodavatelů. Její celkové výnosy dosáhly přibližně 7,54 miliardy korun. Na dramatickou tvorbu připadalo zhruba 447 milionů korun.

To samozřejmě neznamená, že všechny tyto peníze dostali herci. Platí se z nich také produkce, technika, štáby, režie a další náklady, které jsou ale s herci propojeni pupeční šňůrou Je však zřejmé, že veřejnoprávní televize představuje významný zdroj zakázek pro kulturní průmysl a nejde vůbec o záchranu svobody a nezávislosti, ale o peněženky konkrétních příjemců veřejných peněz.

Proto je pochopitelné, že část umělecké obce podporuje zachování současného způsobu financování. Stabilní rozpočet totiž znamená také stabilnější podmínky pro výrobu pořadů a zaměstnávání tvůrců.

Někteří umělci se na Letné rychle odkopali, když hajili více „dojnou krávu- ČT a ČRO“, své vlasní peněženky, než svobodu a nezávislost veřejnoprávních medíí.

Je ale nutné rozlišovat mezi legitimním názorem umělce a osobním ekonomickým zájmem, který už obsahuje útoky, vulgarity a řevnivost připmínají hašteřivý slet krkanců u mršiny.  Nelze automaticky tvrdit, že každý herec na Letné byl finančně závislý na České televizi, ale některá aresivní vystoupení vůbec nebyla o svobodě a nezávislosti, ukazovala více na vlasní ekonomický profit a ty, které chtějí odstranit jen proto, že se snaží ušetřit a splnit to, co lidem slíbili před volbami.

Kolik máme umělců v ČR?

Podle evropských statistických údajů pracují v kulturních profesích v České republice stovky tisíc lidí, pokud započítáme také širší kulturní a kreativní odvětví.

Pro srovnání: v roce 2025 bylo v širší kulturní zaměstnanosti evidováno přibližně 240 tisíc lidí v České republice, to by i odpovídalo návštěvě uváděné pořadateli na Letné, když připočítíme další závislé osoby.

Nejde ovšem pouze o herce. Jsou zde také hudebníci, výtvarníci, pracovníci divadel, produkčních společností a další kulturní profese vzájemně propojené.

Kdo kontroluje peníze a kdo odpovídá občanům?

Občan platí televizní a rozhlasové poplatky, a proto má právo požadovat informace o tom, jak jsou tyto prostředky využívány.

Kolik peněz jde na vlastní zaměstnance? Kolik na externí dodavatele? Kolik na herce, režiséry a produkční společnosti? Jaké jsou náklady jednotlivých pořadů? Kdo získává opakované zakázky?

To jsou naprosto legitimní otázky, které se veřejnosti dlouhá léta tají.

Veřejné peníze především jejich efektivní využívání a transparentnost jsou nejspíš jeden z velkých problémů, který herci mají. Z utajovaných příjmů se platí také daně, ale mnoho herců si s financováním státu, jeho fungováním a poctivým placením daní moc starostí nedělá. Lidi nebaví poslochat, že za jejich peníze dostávají začerněné smlouvy, kde není jasné kam a do čí kapes jejich peníze vesele odtékají.

Stejně legitimní je požadovat, aby případná změna financování neumožnila vládě politicky ovládat veřejnoprávní média. Nezávislost médií však automaticky neznamená, že jediným možným řešením jsou povinné poplatky. Ale k tomu ještě nebyla ani debata ve sněmovně, protože návrh, který vláda schválila teprve přikázal čtení a distusi do orgánů sněmovny.

Veřejnost, aneb kdo platí, má právo rozhodovat

Herec má právo demonstrovat za zachování televizních poplatků. Novinář má právo hájit nezávislost své redakce. Stejně tak má občan právo požadovat změnu systému, nižší náklady a větší kontrolu nad veřejnými penězi. A to bez toho, aby se zpovídal těm, kteří z jeho stolu ujídají.

Není správné automaticky označovat odpůrce poplatků za nepřátele demokracie. Stejně tak není správné označovat všechny účastníky demonstrace za lidi, kteří hájí pouze vlastní příjmy.

Podstatou problému je transparentnost a odpovědnost.

Veřejnoprávní média mají sloužit občanům, nikoli sama sobě, vlivovým skupám a těm kteří z nich profitují. Veřejné peníze mají být používány především ve veřejném zájmu, nikoli jako samozřejmý zdroj příjmů pro vybrané skupiny.

Pokud má veřejnost platit, má také právo vědět, za co přesně a do posledního haléře platí, komu se peníze směřují a jaký užitek z nich celá společnost skutečně má.

To je debata, kterou bychom měli vést bez emocí, politických nálepek a dvojího metru, bez angažovaných, podjatých a všeho schopných herců, kteří si často pletou své role s realitou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *