Když Kupka škemrá u Rakušana. Spojenectví ODS a STAN ve stínu Kampeličky, Bitcoinů a Dozimetru
Politika má někdy zvláštní smysl pro ironii. Martin Kupka z ODS hledá po volebním debaklu oporu u Víta Rakušana ze STAN. Jenže právě kolem těchto politických značek se veřejná debata dlouhodobě vrací ke kauzám, které poškodily důvěru občanů v politiku.
Když se po volební porážce začnou hledat spojenci, bývá najednou každá ruka dobrá. A když docházejí vlastní síly, může se i nedávný politický soupeř proměnit v partnera pro záchrannou misi. Přesně tak působí situace, kdy Martin Kupka z ODS hledá cestu k Vítu Rakušanovi ze STAN.
ODS a STAN se rády hlásí k odpovědnosti, demokratickým hodnotám a politické kultuře. Jenže občané mají právo připomínat také druhou stranu jejich politického účtu. A ten není bez šrámů.
ODS má na krku politické dědictví kauzy bitcoinů a otazníky spojené s kampeličkou. STAN zase poznamenala kauza Dozimetr, která se stala symbolem podezření z korupce kolem veřejných zakázek a pražského dopravního podniku. Konkrétní odpovědnost jednotlivých aktérů je samozřejmě nutné posuzovat podle doložených skutečností a výsledků příslušných řízení. Politická odpovědnost za důvěru veřejnosti je ale širší než otázka trestní viny.
A právě tady začíná politická ironie.
Když se voliči odvrátí od stran, které jim slibovaly transparentnost, odpovědnost a změnu, jejich představitelé by měli především vysvětlovat, co se pokazilo a kdo za to nese odpovědnost. Místo toho se po volebním neúspěchu znovu rozbíhá známá hra: hledání partnerů, vyjednávání o vlivu a snaha udržet se u politického stolu.
Je to pokus o obnovu důvěry, nebo jen o záchranu vlastních pozic?
Kupka může s Rakušanem hledat společnou řeč, stejně jako mají politici právo vyjednávat o další spolupráci. Jenže žádná nová dohoda sama o sobě nevymaže staré kauzy ani nezodpovězené otázky. Politické značky se mohou spojovat, přejmenovávat a přeskupovat, ale paměť voličů by neměla končit dnem voleb.
Občanům totiž nestačí slyšet, kdo s kým bude spolupracovat. Chtějí vědět, kdo ponese odpovědnost, kdo vysvětlí chyby a kdo zajistí, že se podobné problémy nebudou opakovat.
A tak zatímco se v zákulisí hledají nová spojenectví, zůstává jedna nepříjemná otázka: Když se politici po volebním debaklu obracejí jeden na druhého, hledají cestu k lepší politice, nebo jen způsob, jak přežít další volební období?
Odpověď by neměla přinést další tisková konference ani další společná fotografie. Měla by ji přinést konkrétní práce, otevřenost a odpovědnost za vlastní politická rozhodnutí.
Protože důvěra občanů se nedá zachránit pouhým přeskupením politických figur. A už vůbec ne tím, že se na staré kauzy přestane mluvit.
Politické spojenectví je otázkou dohody. Důvěra veřejnosti je otázkou činů. A tu si žádná strana nemůže vyjednat za zavřenými dveřmi.
