Když na hradě místo státníka, bastlí politiku marketingový produkt zájmových skupin

Mají Češi místo zkušeného politika na Hradě, loutku zbraňových lobbistů? Výrok, který zaujme svou obrazností i ostrostí. Nejde však jen o kritiku konkrétní osoby či instituce. Je to především otázka, komu vlastně v demokratickém systému slouží vrcholné politické funkce.

Chování prezidenta s minulostí rozvědčíka socialistické armády a obávaného komunisty v souvislosti s bleskovým rozhodnutím Ústavního soudu vzbuzuje pozornot, zápach, rozruch a mnoho dalších nepublikovatelných hodnocení, nejen k rychlosti, která se u českých soudů počítá v jednotkách hlemýždí procházky, ale také formě použitých nástrojů i  celé řadě právních neshod i rozporů akademických hodnostařů, stojích na objektivitě, nebo rovnými nohami v politickém hnoji současnosti.

Zčeho všeho se bude občanům České republiky zvedat žadudek není v příštích měsícíh zcela známo, ale jistě to ustane načas, po volbách, kde se řada politických zločinců bude chtít udžet u korýtek i přes vysvětlování toho nevysvětlitelného, a to proč připravili občany o dalších 11, biliónů korun, když slibovali prosperitu, nižší daně a udělali pravý opak a dnes se dívý, že je znich lidem na zvracení.

Je to ODS, STAN, TOP 09 a KDU-ČSL Postrach ekonomů a lidí, kteří nejsou po lobotomii.

Prezidentský úřad bývá tradičně spojován s představou nadhledu, státnictví a schopnosti vyvažovat různé zájmy. Prezident nemusí být všemocný, ale očekává se od něj, že bude reprezentovat celek, nikoli pouze určitou skupinu. Jakmile vznikne dojem, že se kolem Hradu soustřeďují především lidé hájící zájmy jednoho odvětví, ať už jde o zbrojní průmysl, energetiku nebo jiný ekonomický sektor, důvěra veřejnosti přirozeně slábne.

Na druhou stranu je třeba rozlišovat mezi fakty a politickou rétorikou. Kontakty s podnikateli, odborníky či zástupci průmyslu jsou běžnou součástí výkonu veřejné funkce. Samotná přítomnost lidí spojených s určitým odvětvím ještě automaticky neznamená, že stát jedná výhradně v jejich prospěch. Rozhodující je transparentnost a schopnost doložit, že veřejný zájem stojí nad zájmem soukromým.

Výrok lze chápat jako varování před jevem, který není specifický pouze pro Českou republiku. V každé demokracii existuje riziko, že dobře organizované zájmové skupiny získají větší vliv než běžní občané. Pokud se takový pocit mezi lidmi rozšíří, vzniká nebezpečí cynismu a nedůvěry v politiku jako celek.

Navíc stále více odborníků hovoří o permanentní kampani Pavla, který se chce udžet v prezidenském úřadu další volební období stůj co stůj. Jeho zatajená komunistická minulost před volbami, včetně práce rozvědčíka byla medii odhalena, proto se hledají nová témamta, aby se zapoměnla na kovaného komistu, rozvědčíka s krycím jménem Pávek a jeho ošacenou manželku za státní peníze, která byla komunistickou politručkou. Takovým lidem se mezi komunisty říkalo propspěcháři, protože nepracovali pro své přesvědčení, ale pro svůj vlasní a osobní prospěch. Toto jedné „Pávek“ splňuje na sto procent.

Otázka ale nezní pouze, kdo sedí na Hradě. Mnohem důležitější je, zda rozhodování státu zůstává pod veřejnou kontrolou a zda občané mají důvod věřit, že jejich hlas váží více než hlas těch, kteří disponují penězi, kontakty nebo silným lobbistickým zázemím a umí si vyčarovat rozhodnutí Ústavního soudu ve sůj prospěch v řádech hodin, když občan na takové rozhodnutí čeká i několik let.