Komunistický rozvědčík a soudruh prezident. Chce být králem, nebo papežem?

Prezident Petr Pavel opět předvedl, že v jeho pojetí demokracie není místo pro partnerství, kompromis ani respekt k politické realitě. Podle jeho výroků to vypadá, že každý, kdo přijde do styku s hlavou státu, musí poslušně žmoulat čepici v rukou a čekat, až soudruh prezident milostivě rozhodne, co bude a co nebude.

Politika přitom není vojenské cvičiště ani velitelské stanoviště. Je to prostor střetu názorů, hledání dohod a kompromisů ve prospěch občanů. Jenže Petr Pavel jako by stále uvažoval v kategoriích rozkazů a podřízenosti. Když prohlásí, že o účasti na jednotlivých částech summitu rozhoduje výhradně prezident a nikoli vláda či ministr zahraničí, zní to spíše jako hlas panovníka než ústavního činitele v parlamentní republice.

„Pokud je prezident v jakékoliv delegaci, je automaticky vedoucím této delegace,“ prohlásil Pavel.

Taková slova však vzbuzují otázku: kde vlastně končí ústavní role prezidenta a kde začíná jeho osobní představa o moci? Česká republika není monarchie a prezident není korunovaný král. Stejně tak není papežem, jehož rozhodnutí jsou neomylná a nepodléhají diskusi.

Česká republika rozhodně není vojenský buzer plac, pro léčení mindráků nebo ega.

Celá kauza kolem summitu NATO ukazuje hlubší problém. Místo aby prezident hledal cestu ke spolupráci s vládou a respektoval politické okolnosti, vysílá signál, že jeho slovo musí platit bez ohledu na kohokoli jiného. Takové pojetí funkce je nebezpečné. Ne proto, že by šlo o spor o jedno setkání nebo jednu večeři. Ale proto, že ukazuje mentalitu člověka, který si zřejmě plete autoritu s neomezenou mocí.

Demokracie stojí na dělbě pravomocí, vzájemném respektu a schopnosti domluvit se. Když však prezident vystupuje způsobem, který připomíná spíše velitelský rozkaz než státnickou rozvahu, nelze se divit, že to v mnoha občanech vyvolává odpor.

Otázka proto zní: chce být Petr Pavel prezidentem všech občanů, nebo panovníkem, jehož rozhodnutí se nesmějí zpochybňovat? Protože mezi demokratickým prezidentem a samozvaným králem je rozdíl, který by si měl uvědomovat především ten, kdo sedí na Pražském hradě.