Blahobyt na účet Evropanů s politiky na baterky
Evropané mají být solidární. Mají zachraňovat klima, financovat války, podporovat rozvojové projekty, posílat peníze do zahraničí a současně přijímat stále nové závazky, které mají platit především občané evropských zemí.
A tak se ptám: Kde končí solidarita a začíná hloupost?
Evropský občan platí dražší energie, vyšší daně, rostoucí náklady na bydlení i potraviny a zároveň sleduje, jak jeho politici rozdávají peníze a vytvářejí nové finanční závazky ve jménu vznešených hesel. Evropa má být údajně příkladem světu. Jenže příkladem čeho?
Politici nám opakují, že „musíme“. Musíme přijímat další regulace. Musíme plnit další klimatické cíle. Musíme financovat další projekty. Musíme být solidární. Musíme zachraňovat svět.
Ale kdo zachrání Evropany?
Největší problém přitom není samotná solidarita. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stane automatický mechanismus, při kterém se peníze evropských občanů přelévají jinam, zatímco evropská ekonomika ztrácí konkurenceschopnost a vlastní obyvatelé mají stále méně peněz.
A potom přichází otázka, která se politikům příliš nelíbí:
Jsou opravdu tak hloupí, že nevidí důsledky svých rozhodnutí? Nebo je za tím něco jiného?
Je možné, že někteří jednoduše nerozumějí ekonomice. Je možné, že žijí v politické bublině, kde účty za jejich rozhodnutí platí někdo jiný. A je také legitimní ptát se, zda některá rozhodnutí nejsou výsledkem mimořádně silného lobbingu a zájmů nadnárodních korporací, které na evropských regulacích a veřejných penězích mohou královsky vydělávat.
To ovšem není důvod k paušálnímu obviňování konkrétních politiků z korupce či „prodeje“ národních zájmů bez důkazů.
Je to ale naprosto legitimní důvod požadovat transparentnost.
Kdo na konkrétním rozhodnutí vydělá? Kolik to bude stát občany? Kdo získá veřejnou zakázku? Jaké firmy budou profitovat z nových regulací? A proč má evropský občan stále častěji pocit, že se na něj zapomnělo?
Politika totiž není soutěž o nejkrásnější heslo.
Politika je správa peněz, bezpečnosti a budoucnosti vlastních občanů.
A pokud politici dokážou financovat blahobyt půlky světa, ale nedokážou zajistit dostupnou energii, konkurenceschopný průmysl a důstojné životní podmínky vlastním lidem, měli by se občané začít velmi vážně ptát, pro koho vlastně tito politici pracují.
Protože jestli má být evropský občan stále jen tím, kdo platí účet, pak jednou může dojít trpělivost i jemu.
Solidarita ano. Naivita ne. A už vůbec ne politika, ve které účet vždycky zaplatí občan, ale zisků si užívá opět někdo jiný.
autor: Miri
audioverze:
