Když se komedianti nedokážou uživit, drancují veřejné peníze pod zástěrkou české kultury

Nejvíce na hereckém a hudebním umění spolykají veřejné peníze s dotací na mzdy pro ty, kteří si je na podiích nedokáží vydělat stejně jako mnoho umělců, kteří vyprodávají svá představení na dva roky dopředu. Právě proto je to svobodné povolání a nikoliv švindl z veřejných peněz, na který nikdo už nechce znova přijít.

Umění, které nedokáže obstát bez permanentní finanční infuze z veřejných rozpočtů, musí čelit nepříjemné otázce: Slouží skutečně veřejnosti, nebo především těm, kteří z něj žijí?

V české kulturní debatě se opakovaně objevuje argument, že bez státních a veřejných dotací by kultura zanikla. Herci, režiséři, divadelníci a organizátoři kulturních akcí varují před ohrožením umění, pokud stát omezí finanční podporu. Jenže právě tato argumentace si zaslouží kritické přezkoumání.

Existuje celá řada umělců, kteří mají svá předtsavení vyprodaná dlouho do předu, ti potřebují jen svobodu, aby mohli lidem za peníze dávat radost a vzbuzovat obdiv za jejich výkony. Ale existuje stále více hladových krků, kteří si myslý, že když se prohlásí za herce, tak si mohou bez práce chodit pro vřejné peníze občanů jako paraziti, kteří se bez svého hostitele neobejdou.

Je skutečně normální, aby část kulturního sektoru dlouhodobě očekávala, že její provoz zaplatí daňoví poplatníci, bez ohledu na skutečný zájem veřejnosti, ekonomickou efektivitu nebo schopnost získat vlastní příjmy?

Veřejné peníze jako pohodlná náhrada za vlastní odpovědnost

V běžném podnikání platí jednoduché pravidlo: Pokud o výrobek nebo službu není dostatečný zájem, musí podnikatel změnit nabídku, snížit náklady, hledat nové zákazníky, nebo svou činnost ukončit a začít se věnovat něčemu jinému.

V dotačně závislém prostředí však může vzniknout jiná logika. Organizace sestaví rozpočet, požádá o podporu, získá veřejné peníze a další rok postupuje podobně. Pokud náklady vzrostou nebo příjmy nestačí, následuje nová žádost o dotaci. Často věřejné peníze nekončí ve hnotných věcech, ale jako honoráře, které komedianti rychle utratí a jejich kručení v bříšku je stále hlasitější.

Mají lidé příspívat na výplaty herců, muzikantů, nebo se více zajímat nad investicemi do historických budov, památek a dalších hmotných věcí přinášející nejen potěšení, ale také vzdělání, či odbornost.

Takový systém může oslabovat motivaci hledat úspory, rozšiřovat vlastní příjmy a reagovat na skutečné potřeby publika.

Samozřejmě existují divadla, orchestry a další instituce, jejichž společenský význam nelze měřit pouze prodejem vstupenek. Problém proto není samotná existence dotací, ale situace, kdy se z dočasné či účelové podpory stane automaticky očekávaný zdroj financování bez dostatečného hodnocení výsledků.

Dotace mají pomáhat kultuře, nikoli zbavovat její provozovatele odpovědnosti za vlastní hospodaření. Placení provozu vede jen k dalším výdajům nekonečně hladových krků, po dobém jídle, vínu a pití vedoucímu u řady herců a muzikantů k alkholismu, kdy stát jejich léčbu opět platí jako daň za život v luxusu a přepichu umělců, kteři doslova plavou v alkoholu a drogách.

Kdo zaplatí účet za neúspěch?

Daňový poplatník nemá možnost rozhodnout, zda chce přispívat na konkrétní divadelní představení, festival nebo umělecký projekt. Jeho peníze se vybírají povinně a následně se rozdělují prostřednictvím veřejných rozpočtů. Ve státě, kde se dělají sbírky na nemocné děti, mohou jen paraziti a zlý lidé požadovat, aby jim stát platil jejich životní náklady.

To samo o sobě není nesprávné. Veřejné financování může zajistit dostupnost kultury i tam, kde by čistě komerční provoz nebyl možný.

Problém nastává tehdy, pokud chybí přesvědčivé vysvětlení, proč má být určitý projekt podporován, jaké výsledky přináší a zda jeho náklady odpovídají veřejnému přínosu.

Když podnikatel udělá chybu, může přijít o vlastní peníze. Pokud však příjemce dotace opakovaně hospodaří neefektivně a přesto očekává další veřejnou podporu, část ekonomického rizika přenáší na občany a stát.

A právě zde musí začít důsledná kontrola všech konzumentů, kteří žadoní o peníze lidí.

Dotace mohou deformovat kulturní trh, komedianti bez platícího publika musí skončit

Dlouhodobá závislost na veřejných penězích může mít několik negativních důsledků.

Za prvé: oslabuje přirozenou zpětnou vazbu publika. Pokud se část nákladů hradí z dotací, nemusí být ekonomický úspěch projektu přímo závislý na počtu diváků nebo ochotě zákazníků zaplatit odpovídající cenu.

Za druhé: může zvýhodňovat zavedené příjemce. Organizace, které mají zkušenosti s dotační administrativou a dobré postavení v kulturním prostředí, mohou získávat podporu opakovaně. Nové projekty pak mohou mít obtížnější přístup k financování.

Za třetí: vytváří prostor pro politické a osobní vlivy. Pokud nejsou pravidla transparentní a rozhodování dostatečně kontrolované, vzniká riziko, že při rozdělování peněz budou hrát roli jiné faktory než kvalita, potřebnost a veřejný přínos.

Za čtvrté: zvyšuje závislost na státu. Organizace, která si nedokáže vytvořit přiměřenou rezervu nebo rozumně diverzifikovat své příjmy, může být při každé změně rozpočtu existenčně ohrožena.

Tyto problémy nejsou důkazem, že každé dotované divadlo nebo každý herec představuje pro veřejné finance zátěž. Jsou však důvodem, proč nelze dotační systém považovat za nedotknutelný.

Herec není automaticky veřejným zaměstnancem

Herecká profese je náročná, konkurenční a často ekonomicky nejistá. Mnozí umělci pracují na nepravidelné smlouvy, kombinují několik zaměstnání a nesou značné profesní riziko.

Není proto spravedlivé tvrdit, že každý herec, který využívá veřejně financovanou instituci, neumí pracovat nebo se nedokáže uživit.

Stejně tak ale není možné předpokládat, že každý umělecký projekt musí být financován z veřejných prostředků jen proto, že se jeho tvůrci označují za umělce.

Umělecká profese si zaslouží respekt. Nezakládá však automatický nárok na peníze ostatních.

Pokud má být konkrétní divadelní projekt financován z veřejných zdrojů, mělo by být možné obhájit jeho přínos. U některých projektů může jít o vzdělávání, ochranu kulturního dědictví, podporu regionů nebo zpřístupnění tvorby lidem, kteří by si ji jinak nemohli dovolit. Jinde může být důvod veřejné podpory mnohem méně přesvědčivý.

Rozhodovat by měla průhledná pravidla, nikoli profesní prestiž žadatele.

Kultura ano. Dotační závislost ne.

Rozumná kulturní politika nemusí znamenat zrušení všech dotací. Takový krok by mohl poškodit regionální divadla, menšinové žánry, kulturní dědictví i projekty, které mají veřejnou hodnotu, ale nemohou fungovat čistě komerčně.

Cílem by měla být změna systému: pravidelně vyhodnocovat přínos financovaných projektů, kontrolovat skutečné náklady, zveřejňovat výsledky rozhodování a bránit střetu zájmů.

Tam, kde je to možné, by kulturní organizace měly hledat také vlastní zdroje financování, například prostřednictvím vstupného, sponzoringu, partnerství nebo soukromých příspěvků. Veřejná podpora by měla mít jasný důvod a neměla by automaticky nahrazovat veškeré podnikatelské či provozní riziko.

Závěr: Kdo odmítá kontrolu, nemůže požadovat bezpodmínečnou podporu

Veřejné peníze nejsou bezedná pokladna. Každá koruna vložená do jednoho projektu nemůže být současně použita jinde. Stát musí rozhodovat mezi kulturní podporou, školstvím, zdravotnictvím, sociálními službami, bezpečností a dalšími potřebami společnosti.

Proto je legitimní ptát se, zda jsou kulturní dotace rozdělovány účelně, spravedlivě a s ohledem na skutečný veřejný přínos.

Kultura není problém. Problémem je systém, který by se bez pravidelné veřejné finanční infuze nedokázal sám obhájit.

A pokud někdo žádá občany, aby platili jeho kulturní projekt, musí být připraven vysvětlit, proč si právě tento projekt veřejnou podporu zaslouží.

Ne proto, že jeho tvůrci jsou herci. Ne proto, že mají známá jména. A už vůbec ne proto, že hlasitě protestují proti politikům, kteří chtějí pravidla změnit.

Rozhodující má být přínos, transparentnost a odpovědné hospodaření.

Protože daňový poplatník není povinen financovat každý umělecký sen. Je však oprávněn požadovat, aby každá koruna z jeho daní měla jasný a obhajitelný účel.